ŽIJEME WARCRAFTEM

Dvanáct
„Nástup Lorda Prestora na trůn se zdá být téměř nevyhnutelný," oznámila stínová postava v zelené kouli Krasoví. „Má téměř úžasný dar přesvědčit kohokoli. Máš pravdu, musí to být čaroděj."
Krasus seděl uprostřed svého příbytku a hleděl do koule. „Přesvědčit jednotlivé vládce bude vyžadovat spoustu důkazů. Jejich nedůvěra ke Kirin Tor každým dnem roste... a to může být jedině práce tohoto rádoby krále."
Druhý řečník, starší žena z rady, přikývl. „Začali jsme se sledováním. Jediná potíž je v tom, že přítomnost tohohle Prestora je téměř nezachytitelná. Zdá se, že je schopen vycházet a vcházet do svého příbytku, aniž bychom to věděli."
Krasus předstíral mírné překvapení. „Jak je to možné?"
 „Nevíme. A co hůř, jeho zámek je obklopen lomnými kouzly. Jednomu z těch překvapení málem padl za oběť Drenden."
To, že Drendena, vousatého mága s hlubokým hlasem, téměř zabila jedna z Deathwingových pastí, Krasa rozzlobilo. Když pominul čarodějův ústní projev, vážil si drak jeho ostatních schopností. Přijít o Drendena v takové chvíli by mohlo být příliš velkou
ztrátou.

„Musíme být obezřetní," naléhal. „Brzy s vámi opět promluvím."
„Ale co máš v plánu, Krase?"
„Výlet do minulosti toho mladého šlechtice."
„Myslíš, že něco najdeš?"
Čaroděj pokrčil rameny. „Můžeme jen doufat."
Odvolal její obraz a opřel se v křesle, aby si vše rozmyslel. Krasus litoval, že musel své kolegy záměrně trochu poplést, ale bylo to jen pro jejich dobro. Jejich vpády do Deathwingových „smrtelných" záležitostí alespoň černého poněkud znervózní. To by mohlo dát Krasoví trochu času. Jen se modlil, aby žádný z nich neriskoval podobně jako Drenden. Kirin Tor budou potřebovat sílu každého z nich, jestli se proti nim ostatní království postaví.
Jeho vlastní výlet za Malygosem se jen stěží dal nazvat úspěchem. Malygos souhlasil jen s tím, že jeho prosbu zváží. Krasus předpokládal, že velký drak věří, že se s Deathwingem dokáže vypořádat sám ve svém vlastním sladkém čase. Stříbromodrý leviatan si neuvědomoval, že času už pro žádného z draků  nezbývalo mnoho. Pokud Deathwinga nezastaví nyní, tak už nikdy.
Což nechávalo Krasoví poslední, nejméně příjemnou volbu.
„Musím to udělat..." Musel vyhledat jiné z velkých, druhé Aspekty. Přesvědčit jednoho z nich. Pak by konečně mohl získat i Malygosovu pomoc.
A přesto, Ta ze sna byla vždy nesmírně prchavou postavou... což znamenalo, že Krasova největší šance ležela v kontaktu s Pánem času - jehož služebníci už čarodějovy prosby několikrát odmítli.
Nicméně mu nezbývalo než se o to znovu pokusit.
Krasus vstal, přešel k lavici, na které ležela většina předmětů jeho řádu v lahvičkách a sklenicích. Prohlédl celou řadu a jeho oči rychle přelétly chemikálie a magické předměty, jež by vzbudily v členech Kirin Tor nesmírnou závist a nemalou zvědavost, jak k těmto pochybným artefaktům přišel. Kdyby jen tušili, jak dlouho se už svému umění věnuje...
Tady! Malá lahvička s jedinou usušenou květinou upoutala jeho pozornost.
Růže Eon. Lze ji nalézt jen na jediném místě na světě. Krasus ji vlastnoručně utrhl pro svou paní, svou lásku. Zachránil ji, když orkové vtrhli do království a k jeho údivu zajali ji i ostatní.
Růže Eon. Pět okvětních lístků úžasně rozdílných odstínů obklopujících zlatou kuličku uprostřed. Když Krasus zvedl uzávěr sklenice, zašimrala ho pod nosem mdlá vůně, jež mu krátce připomněla jeho mládí. Váhavě pro ni sáhl a uchopil zvadlý květ...
...a užasl, jak se květině v tom okamžiku náhle opět vrátila všechna krása a svěžest.
Ohnivě rudá. Smaragdově zelená. Sněžně bílá. Modrá jako nejhlubší moře. Černá jako nejtemnější noc. Každý plátek zářil takovou nádherou, o jaké všichni umělci světa jen sní. Žádný jiný předmět nedokázal překonat její vrozenou krásu, žádná jiná květina se nemohla vyrovnat její kouzelné vůni.
Krasus na chvíli zadržel dech a pak ten nádherný květ rozdrtil.
Nechal jeho zbytky spadnout do připravené druhé ruky. Z dlaně ke konečkům prstů se mu začala šířit pálivá bolest, ale drak ji ignoroval. Zvedl zbytky květiny vysoko nad hlavu a vyslovil několik slov
- pak odhodil, co zbylo z magické růže na podlahu.
Jak se však rozdrcené kousky okvětních lístků dotkly kamene, proměnily se v písek, jenž se rychle šířil po celé podlaze, po celé místnosti, doslova zaplavil celou síň a vše pohltil...
...až Krasus najednou stál uprostřed nekonečné pouště.
Žádný smrtelník - ani sám Krasus - však takovou poušť nikdy nespatřil, neboť všude kolem, kam jen oko dohlédlo, ležely roztroušeny zbytky zdí, rozpadlých soch, zrezivělých zbraní a - mág zalapal po dechu
— napůl pohřbených kostí obrovského tvora, který za života musel svou velikostí zastínit i ty největší draky. Byly zde i budovy, a přestože se na první pohled mohlo zdát, že jsou společně se vším ostatním jen zbytky nějaké dávné civilizace, bližší pohled ukázal, že žádná z nich ve skutečnosti neměla nic společného s tou druhou. Polorozpadlá věž, jakou by mohli postavit lidé z Lordaeronu, zastiňovala dům, který bezpochyby patřil trpaslíkům. O kus dál připomínal chrám se střechou klenutou dovnitř ztracené království Azeroth. Blíže ke Krasoví stál obytný dům, zjevně sídlo nějakého orkského náčelníka.
Na jedné z dun napůl ležela uvězněná v písku loď dost velká, aby uvezla tucet mužů. Na jiné, menší duně se blyštila zbroj z vlády prvního krále Stromgardu. Nahnutá socha elfského kněze jako by dávala lodi i zbroji poslední pomazání.
Úchvatná neuvěřitelná přehlídka, která přinutila i samotného Krasa se na chvíli zastavit. Ten pohled ve skutečnosti nepřipomínal nic víc než morbidní sbírku starožitností... což možná nebylo daleko od pravdy.
Žádná z těchto věcí totiž v této říši nebyla doma; vlastně zde nikdy nežila žádná civilizace ani rasa. Všechny divy, jež stály či ležely před čarodějem, byly sesbírány během nesčetných staletí ze všech koutů světa. Krasus málem nedokázal uvěřit svým očím, protože i samotná představa něčeho takového byla na samých hranicích jeho fantazie. Přinést tyto zbytky, některé tak obrovské a křehké, na toto místo...
Přes to všechno, navzdory podívané, kterou měl nyní před očima, rostla v Krasoví netrpělivost. Čekal. Čekal dál, aniž by měl jedinou známku toho, že někdo zaregistroval jeho přítomnost.
Jeho trpělivost, už tak nalomená událostmi minulých týdnů, mu konečně došla.
Upřel pohled na ohromnou kamennou sochu napůl člověka, napůl býka, jehož paže byla natažena vpřed, jako by posílala nově příchozího pryč, a zavolal:    „Vím, že jsi tady, Nozdormu! Vím to! Přeji si s tebou
mluvit!"
V okamžiku, kdy drak domluvil, zvedl se vítr, rozvířil písek a zamlžil mu výhled. Krasus pevně stál, i když se přes něj přehnala dokonalá písečná bouře. Vítr kolem něj skučel tak hlasitě, že si musel zakrýt uši. Bouře se zdála rozhodnutá zvednout ho a odhodit pryč, ale čaroděj s ní bojoval magickými i fyzickými silami. Nevzdá se, ne bez možnosti promluvit!
Bouře si konečně uvědomila, že ho nezlomí. Přesunula se jinam, na dunu nedaleko od něj. Zvedlo se mračno písku a stoupalo výš a výš k obloze.
Pak dostalo tvar... podobu draka. Stejně velkého, pokud ne většího, jako Malygos. Písečné stvoření se pohnulo a roztáhlo hnědá křídla. K jeho tělu se neustále ještě lepil další písek, ale nyní smíchaný se zlatem, takže rostoucí leviatan se neuvěřitelně leskl v záři pouštního slunce.
Vítr ustal, ale z obrovského draka nespadlo ani zrnko písku. Prudce máchl křídly a natáhl krk. Víčka odhalila zářící drahokamy barvy slunce nahrazující
oči.
„Korialssstrassszzzzzz..." zasyčel písečný obr. „Ty sssi dovoluješšš vyrušššit můj klid? Ty ssse odvažžžuješšš vyrušššit můj pokoj?"
„Odvažuji, neboť musím, ó velký Pane času!"
„Poklony můj hněv neutiššší... lepššší, kdybysss šššel..." drahokamy zaplály. „Kdybysss šššel hned!"
„Ne! Ne, dokud si s tebou nepromluvím o nebezpečí hrozícím všem drakům! Všem stvořením!"
     Nozdormu si odfrkl. Krasa zaplavil oblak písku, ale díky jeho ochranným kouzlům se ho nedotklo ani zrnko. Nikdo nemohl přesně říct, jaká magie v každém takovém zrnku v Nozdormově říši přebývala. Možná by stačilo jediné, aby smazalo celou minulost draka jménem Korialstrasz. Krasus by prostě přestal existovat zapomenut i svou milovanou paní.
„Draci, říkáššš? A proč to zzzajímá tebe? Vidím tu jen jednoho draka a jissstě to není ten sssmrtelný čaroděj Krasssusss - už ne! Zzzmizzz! Vrátím ssse nyní ke sssvé sssbírce.! Užžž jsssem sss tebou zzztratil příliššš mnoho zzze sssvého drahocenného časssu!" Jedno křídlo majetnicky zakrylo sochu muže-býka. „Musssím toho tolik pozzzbírat, tolik zzzazzznamenat..."
Krasa nejednou rozlítilo, že tenhle drak, největší z pěti Aspektů, ten, kterým proudil samotný čas, se ani trochu nestaral o to, co se dělo v přítomnosti. Pro tohoto leviatana znamenala něco jen jeho drahocenná sbírka minulosti světa. Vysílal své lidi, své služebníky, aby mu přinesli vše, co najdou—vše proto, aby se jejich pán mohl obklopit tím, co kdysi bylo, a zapomenout na to, co by mohlo být.
A tak svým způsobem mohl přehlédnout zánik svého druhu stejně jako Malygos.
„Nozdormu!" zařval a vynutil si znovu pozornost zářícího draka. „Deathwing žije!"
Čaroděj však s hrůzou zjistil, že tahle strašná zpráva drakovo chování vůbec nezměnila. Zlatohnědý obr si znovu odfrkl a poslal směrem k malé postavičce před sebou druhé mračno písku. „Ano... no a?"
Krasus vyděšeně zamumlal: „Ty... to víš?" „Nessstojí mi zzza to na tuto otázzzku odpovídat. A nyní, jessstli užžž nemáššš nic, čím bysss mne obtěžžžoval, je časss, abysss šššel." Drak zvedl hlavu a drahokamy místo očí znovu zaplály.
„Počkej!" Čaroděj odhodil veškerou důstojnost a začal zuřivě máchat rukama. K jeho úlevě se Nozdormu zastavil a zrušil kouzlo, kterým se hodlal zbavit té protivné vši. „Pokud víš, že temný žije, víš také, co má v úmyslu! Jak to můžeš přehlížet?"
„Protožžže   ssstejně   jako   všššechno   ossstatní, i Deathwing jednou zzzemře... i on bude jednou sssoučássstí mé sssbírky..." „Ale kdyby ses přidal..."
„Užžž jsssi mluvil dossst." Zářící písečný drak se zvedl do výše a s ním i kus pouště. Zmítané prudkým větrem se vznesly i menší části bizarní sbírky a na chvíli se staly drakovou součástí. „A nyní mne užžž nech být..."
Vítr nyní zuřil kolem Krasa - jen kolem Krasa. Dračí čaroděj dělal, co mohl, ale tentokrát se nedokázal udržet. Zavrávoral zmítán znovu a znovu divokými poryvy.
„Přišel jsem kvůli nám všem!" podařilo se mu ještě zakřičet.
„Neměl jsssi rušššit můj klid. Neměl jsssi vůbec přijít..." Drahokamy ještě víc zaplály. „To by bývalo zzze všššeho nejlepššší..."
Ze země vystřelil sloup písku a pohltil bezmocného čaroděje. Krasus už nic jiného neviděl. Začal se dusit. Pokusil se seslat kouzlo, aby se zachránil, ale proti moci jednoho z Aspektů, proti Pánu času byla i jeho jinak ohromná moc pouhým nic.
Neschopen dostat se ke vzduchu se Krasus nakonec vzdal. Ztratil vědomí, zhroutil se...
...a užasle hleděl, jak rozdrcené lístky růže Eon dopadají na podlahu jeho příbytku, aniž by se cokoli stalo.
Kouzlo mělo fungovat. Měl se přeci přemístit do říše Nozdormu, Pána staletí. Stejně jako Malygos ztělesňoval samotnou magii, zastupoval Nozdormu čas a nekonečno. Jeden z nejmocnějších Aspektů by jistě byl mocným spojencem, obzvláště kdyby se Malygos rozhodl znovu se skrýt ve svém šílenství. Bez Nozdormu Krasovy šance na úspěch rapidně klesly.
Čaroděj poklekl, sesbíral okvětní lístky a zopakoval kouzlo. Za svou námahu byl však odměněn jen silnou bolestí hlavy. Jak je to možné? Udělal přeci všechno správně! Kouzlo mělo fungovat - pokud se Nozdormu nějak nepodařilo odhalit čarodějův záměr prosit u něj o pomoc a neseslal kouzlo zabraňující Krasoví vstoupit do písečného království.
Zaklel. Bez možnosti navštívit Nozdormu neměl šanci, přestože pravděpodobnost, že by mocného draka přesvědčil, aby se k němu přidal, byla i tak mizivá. Zbývala tedy jen Ta ze sna... nejprchavější ze všech Aspektů a jediná, se kterou nikdy v celém svém dlouhém životě nemluvil. Krasus ani nevěděl, jak se s ní spojit, neboť se často říkalo, že Ysera nežila celou svou existencí na tomto světě - že pro ni se její sny staly druhou skutečností.
Sny  byly  skutečností?   Čaroděj   dostal  zoufalý nápad. Takový, že kdyby mu ho poradil někdo z jeho protivníků, ztratil by okamžitě nad sebou kontrolu, proměnil by se zpět v draka a začal by se upřímně smát. Jak směšné! Jak beznadějné!
Ale stejně jako v případě Nozdormu, jaká jiná možnost mu zbývala?
Obrátil se zpět ke své sbírce lektvarů, artefaktů a prášků a hledal černou lahvičku. Našel ji rychle, přestože se jí více než století nedotkl. Když ji naposledy použil - měl zabít, co se zdálo být nesmrtelným. Nyní si však chtěl jen vypůjčit jednu z jejích nejzákeřnějších schopností a doufal, že se nezmýlí v dávce.
Tři kapky na hrotu jediného šípu dokázaly zabít Mantu, Obra hlubin. Tři kapky zabily stvoření desetkrát tak velké a silné než drak. Stejně jako v případě Deathwinga všichni věřili, že Mantu nic nedokáže zastavit.
A nyní měl Krasus v úmyslu sám si trochu toho jedu vzít.
„Nejhlubší spánek, nejhlubší sny..." mumlal si pro sebe, když lahvičku zvedl. „Tam musí být, tam prostě musí být."
Z druhé police vzal pohár a malou lahvičku s čistou vodou. Nalil do poháru přesně na jeden lok a otevřel tu černou. S největší možnou opatrností přiblížil její hrdlo k poháru.
Tři kapky během několika sekund zabily Mantu. Kolik bude Krasus potřebovat na tu nejnebezpečnější 7, cest?
Spánek a smrt... jsou si tak blízko, blíž než si většina lidí uvědomuje. Tam jistě Ysera najde.
Nejmenší kapka, jakou byl schopen odměřit, tiše spadla do vody. Krasus černou lahvičku opět zavřel a zvedl pohár.
„Lůžko," zašeptal. „Nejlepší to bude na lůžku."
Jedno se za ním okamžitě zhmotnilo a ani král Lordaeronu by se nezdráhal na něm spokojeně usnout. I Krasus měl v úmyslu na něm spát... možná navěky.
Sedl si na něj a přiložil pohár ke rtům. Než však polkl, co mohlo být jeho posledním douškem, neodpustil si drak v lidské podobě poslední přípitek. „Na tebe, má Alexstraszo, navždy jsem jen tvůj."
„Dobrá, někdo tu byl," mumlala si Vereesa, zatímco zkoumala půdu. „Jeden z nich byl člověk... ten druhý... nejsem si jistá."
„Jak to můžete poznat?" zeptal se Falstad a mžoural očima na místo, které si Vereesa bedlivě prohlížela. Nedokázal poznat jednu stopu od drahé. Popravdě, ani vůbec neviděl polovinu z toho, co elfka.
„Podívej se tady. Ten otisk boty." Ukázala na zaoblený obrys čehosi v prachu. „Tohle jsou otisky lidských bot, příliš těsné a nepohodlné."
„Jo, věřím vám. A ta druhá - ta, kterou nemůžete poznat?"
Hraničářka se narovnala. „No, není tu ani známka po nějakém drakovi, ale jsou tu stopy, které nevypadají jako nic, co znám."
Bylo jí jasné, že Falstad nevidí to, co jí přímo bilo do očí. Trpaslík se však snažil a hleděl na podivné otisky. „Myslíte tyhle, má elfí paní?"
Zdálo se, že to stvoření mířilo směrem, kde ten člověk - bezesporu Rhonin - stál. Nebyly to však šlépěje ani otisky zvířecích tlap. Jejím očím to připadalo, jako by se tam něco napůl vznášelo a navíc táhlo cosi za sebou.
„Tohle nám není o moc víc platné než to první místo, kam nás ta zelená mrcha zavedla!" Falstad chytil Krylla pod krkem. Goblin měl obě ruce svázané za zády a kolem krku lano, jehož druhý konec byl přivázán ke gryfonovi. Nehledě na to ani Vereesa, ani trpaslík nevěřili, že by jejich nezvaný společník nemohl nějak utéct. Obzvláště Falstad Krylla neustále hlídal. „No? Co teď? Začíná mi být jasné, že nás vodíš za nos! Pochybuju, žes nějakého čaroděje vůbec viděl!"
„Viděl! Viděl! Ano, viděl!" Krylův úsměv se rozšířil snad ve snaze potěšit své věznitele, ale jeho rozšklebená huba plná ostrých zubů mohla jen stěží vyvolat v někom jiné rasy pozitivní emoce. „Popsal jsem ho, ne? Věříte, že jsem ho viděl, že věříte?"
Vereesa si všimla, že gryfon větří něco za hustým podrostem. Prosekala si mečem cestu a vytáhla předmět čepelí ven. Na špičce jejího meče visel malý prázdný měch na víno. Elfka si k němu přičichla. Ucítila téměř božský buket. Elfka rozkoší dokonce zavřela oči.
Trpaslík si její gesto mylně vyložil: „Tak moc to páchne? To musí být trpasličí pivo!"
„Naopak, našla jsem něco s vůní tak nádhernou, že by neurazila ani stůl mého pána v Quel´Thalasu! Ať již v tomhle měchu bylo jakékoli víno, jistě by zahanbilo i to nejlepší z jeho sklepa."
 „Kdybyste ještě mému pomalému mozku vysvětlila, co to znamená..."
Vereesa pustila měch na zem a zavrtěla hlavou. „Nevím, ale z nějakého důvodu se nemůžu ubránil dojmu, že to znamená, že tu Rhonin byl, třebaže jen krátce."
Její společník na ni skepticky pohlédl. „Má elfí paní, není možné, že si třeba jen přejete, aby to byla pravda?"
„Můžeš mi odpovědět, kdo jiný by uprostřed téhle pustiny pil víno hodné králů?"
„Jo! Temný, potom, co vysál morek z kostí toho vašeho čaroděje!"
Při jeho slovech se zatřásla, ale nedala se zviklat. „Ne. Jestli ho Deathwing donesl až takhle daleko, musel k tomu mít nějaký důvod!"
„Snad." Falstad, který ještě stále držel goblina, se zadíval na tmavnoucí oblohu. „Jestli se chceme dostat před setměním ještě o něco dál, měli bychom jít."
Vereesa namířila hrot meče na Kryllův krk. „Nejdřív si to musíme vyřídit s tímhle."
„Co budeme vyřizovat? Buď ho vezmeme s sebou, nebo prokážeme světu čest a zbavíme ho starostí o jednoho goblina!"
„Ne, slíbila jsem, že ho pustím."
Trpaslík svraštil husté obočí. „Nemyslím, že je to moudré."
„Nicméně jsem to slíbila." Ostře se na něj zadívala. Věděla, že kdyby rozuměl elfům, jak by měl, pochopil by sílu jejího argumentu.
Jezdec na gryfonu však přikývl - i když jen velmi neochotně. „Jo, ať je to, jak říkáte. Dala jste slib a já se vás nebudu snažit zviklat." Jakoby pod vousy, ale přesto slyšitelně však dodal: „Alespoň ne, když už mi zbývá jenom jeden život..."
Vereesa zračně přeřezala pouta na Kryllových zápěstích a pak odstranila smyčku z jeho krku. Goblin začal poskakovat kolem, tak obrovská se zdála být Jeho radost z propuštění.
„Děkuji vám, má šlechetná paní, děkuji!" Hraničářka znovu přiložila hrot meče na goblinův krk. „Ale ještě než půjdeš, pár otázek. Znáš cestu do Grim Batolu?"
Falstad   tu   otázku   dost   dobře   nechápal.   Se zvednutým obočím zabručel: „Co vás to napadá?" Záměrně jeho otázku přeslechla. „No?" Kryllovy oči  se  v okamžiku, kdy  se  zeptala, otevřely dokořán. Goblin vypadal bledý jako stěna nebo spíš dostal barvu té nejbledší zelené. „Nikdo nechodí do Grim Batolu, paní! Tam orkové a taky draci! Draci žerou gobliny!" „Odpověz na otázku!"
Polkl a nakonec kývl svou příliš velkou hlavou. „Ano, paní. Vím cestu - myslíte, že čaroděj je tam?" „To nemůžeš myslet vážně, Vereeso," zahřměl Falstad, tak vyvedený z míry, že jí dokonce začal tykat. „Jestli je ten tvůj Rhonin v Grim Batolu, tak je ztracený!"
„Snad... nebo taky ne. Falstade, myslím si, že se tam celou dobu vlastně snaží dostat, a ne jen pozorovat orky. Myslím, že má jiný důvod... přestože nedokážu říct, co to může mít společného s Deathwingem."
 „Třeba chce sám osvobodit Dračí královnu!" odvětil trpaslík s opovržlivým odfrknutím. „Je to koneckonců čaroděj, všichni ví, že tihle lidi jsou všichni šílení]"
Naprosto absurdní myšlenka - ale na okamžik se nad ní Vereesa pozastavila. „Ne... to nemůže být pravda."
Mezitím Kryli evidentně nad něčím usilovně přemýšlel a nezdálo se, že by to pro něj bylo příjemné. Nakonec se jeho tvář zkroutila do výrazu krajní nevole a on zabručel: „Paní chce jít do Grim Batolu?"
Hraničářka to skutečně zvažovala. Bylo to mimo rámec její přísahy, ale něco ji nutilo jít dál. „Ano. Ano, chci."
„Tak teda, podívejte, má..."
„Nemusíš jít se mnou, jestli nechceš, Falstade. Děkuji ti, že jsi mi až doteď pomáhal, ale odtud už můžu jít dál sama."
Trpaslík vehementně zavrtěl hlavou. „Nechat vás samotnou uprostřed orkského území s tímhle falešným skrčkem? Ani náhodou, má elfí paní! Falstad nenechá žádnou slečnu, byť by to byla zkušená bojovnice, samotnou! Jdeme spolu!"
Popravdě jeho společnost nyní přivítala. „Ale můžeš se kdykoli vrátit. Pamatuj si to."
„Jedině, když se vrátíte se mnou."
Znovu se obrátila ke Kryllovi. „Nuže? Můžeš mi ukázat kudy?"
„Nemůžu ukázat, paní." Obličej toho malého stvoření se čím dál víc křivil. „Nejlepší... nejlepší, když vás povedu."
 To ji překvapilo. „Dala jsem ti svobodu, Krylle..."
„Za to je tenhle ubohý služebník neskonale vděčný, paní... ale jen jedna cesta do Grim Batolu nabízí jistotu a beze mě ji," odvážil se na ni sebevědomě pohlédnout, „ani trpaslík, ani vy nenajdete."
„Máme ještě gryfona, ty malý hlodavče! Prostě tam přiletíme..."
„V zemi draků?" Goblin se zachichotal a v tom smíchu byl náznak šílenství. „To jim můžete vletět přímo do tlamy a nehledat... ne, ne, jít do Grim Batolu, jestli to paní chce, musíte za mnou."
Falstad už to nehodlal poslouchat a okamžitě protestoval, ale Vereesa neviděla jinou možnost než udělat, co goblin navrhoval. Kryli je zatím vedl dobře, a přestože mu, samozřejmě, nevěřila úplně, byla si jistá, že by poznala, kdyby se je pokusil podvést. Mimo to, goblin sám evidentně nechtěl mít s Grim Batolem nic společného, proč by jinak byl tam, kde ho našli? Kdokoli z jeho rasy, kdo sloužil orkům, by byl ve skalní pevnosti a netoulal by se po pustém Khaz Modanu.
A jestli ji zavede k Rhoninovi...
Přesvědčila sama sebe, že se rozhodla správně, a otočila se na trpaslíka. „Jdu s ním, Falstade. Je to nejlepší -je to jediná možnost, kterou mám."
Falstad pokrčil širokými rameny a povzdechl si. „Neshoduje se to s mým úsudkem, ale jo, jdu s vámi - i kdybych měl jenom dávat pozor na tohohle skrčka, abych mu mohl useknout hlavu, až se ukáže, že jsem měl pravdu!"
„Krylle, musíme jít celou cestu pěšky?"
Malé stvoření chvíli uvažovalo a pak odpovědělo: „Ne. Můžeme chvíli na gryfonovi." Usmál se na ni a ukázal všechny zuby. „Vím, kde může zvíře přistát!"
Nehledě na zcela očividné pochybnosti začal Falstad nasedat na gryfona. „Tak nám řekni, kam máme letět, ty malý hlodavce. Čím dřív tam budeme, tím dřív si můžeš jít po svých..."
Goblinova váha silné zvíře zatížila jen velmi málo a to velice rychle vzlétlo. Falstad samozřejmě seděl vpředu, aby měl nad ním lepší kontrolu. Kryli seděl za ním a Vereesa na konci. Elfka schovala meč do pochvy a v ruce měla dýku pro případ, že by se jejich společník o něco pokusil.
Ale přestože goblinovy pokyny ohledně směru nebyly vždy nejjasnější, neviděla Vereesa ani náznak skrytých úmyslů. Drželi se nízko a letěli tak, aby se vyhnuli volným prostranstvím. Hory Grim Batolu se pomalu přibližovaly. Hraničářka ucítila náznak nedočkavosti, když si uvědomila, že se blíží svému cíli, ale tuhle nedočkavost drželo na uzdě vědomí, že zatím nenarazili na žádnou stopu po Rhoninovi ani černém drakovi. Takhle blízko pevnosti by orkové jistě obrovského leviatana spatřili.
A jako by myšlenky na draky dokázaly nějaké přivolat, ukázal najednou Falstad směrem k východu, kde se na obloze objevil ohromný stín.
„Velký!" zavolal. „Velký a rudý jako čerstvá krev! Zvěd z Grim Batolu!"
Kryli okamžitě zareagoval. „Tam dolů!" ukázal goblin do rokle. „Moc místa na ukrytí, i pro gryfona!"
Trpaslík neměl příliš možností, a tak uposlechl a vedl své zvíře k zemi. Drak se stále zvětšoval, ale Vereesa si všimla, že rudé zvíře zároveň letí víc na sever, snad k nejsevernější hranici Khaz Modanu, kde se zoufalé síly Hordy snažily zastavit postupující Alianci. To ji přivedlo na myšlenky na tamní situaci. Copak už lidé začali s ofenzívou? Mohla už být samotná Aliance na půl cesty ke Grim Batolu?
Pokud ano, stejně by to pro její účely bylo pozdě. Přesto, blížící se jednotky Aliance by jí mohly svým způsobem pomoci, pokud by přiměly zdejší orky zaměřit se na jiné záležitosti než na ochranu své pevnosti.
Gryfon slétl do rokle a jeho zvířecí instinkty okamžitě vyhledaly stín. Gryfon nebyl zbabělý, ale moc dobře věděl, kdy se bitvě vyhnout.
Vereesa i ostatní seskočili a rovněž si našli úkryt. Kryll se přitiskl k jedné z kamenných stěn, ve tváři výraz nezakryté hrůzy. Hraničářka si uvědomila, že jí ho je trochu líto.
Čekali několik minut, ale drak se neobjevil. Po nějaké chvíli, která se netrpělivé hraničářce zdála až příliš dlouhá, rozhodla se, že zjistí, jestli zvíře nezměnilo směr. S jistotou se přilepila ke skále a začala šplhat.
Elfka na tmavnoucí obloze neviděla nic, ani skvrnu. Ve skutečnosti si Vereesa myslela, že už mohli dávno pokračovat, jen kdyby se někdo odvážil podívat.
„Nic?" zašeptal Falstad, který šplhal za ní. Na trpaslíka si vedl velice zdatně. „Čistý vzduch. Úplně."
 „Dobře! Na rozdíl od mých bratránků z kopců díry v zemi moc nemiluju!" Začal lézt zpátky dolů. „Dobré, Krylle! Je po nebezpečí! Můžeš ze sebe sundat ty..."
Ve stejnou chvíli, kdy se trpaslík zarazil uprostřed věty, se Vereesa rychle rozhlédla. „Co je?"
„Ten zatracený žabí pařát je pryč!" řekl trpaslík a zbytek cesty dolů téměř seskočil. „Zmizel jak pára nad hrncem!"
Hraničářka rovněž seskočila, nutno podotknout, že o dost elegantněji než trpaslík, a okamžitě začala zkoumat nejbližší okolí. Navzdory tomu, že by měli být schopni vidět vzdalující se goblinovu postavičku, ať už se vydal kterýmkoli směrem, po Kryllovi nebylo ani stopy. Dokonce i gryfon byl zmatený, jako by si ani on nevšiml, že se to malé stvoření dalo na útěk.
„Jak mohl takhle zmizet?"
„Tak to bych taky rád věděl, má drahá elfí paní! To se mu povedlo!"
„Nemohl by ho tvůj gryfon vystopovat?"
„A proč ho prostě nenecháme jít? Bez něho nám bude stejně líp!"
„Protože já..."
Půda pod jejíma nohama najednou změkla a rozdrolila se. Hraničářčiny boty se okamžitě hluboko propadly.
Napadlo ji, že stoupla do bláta, a pokusila se vylézt. Místo toho se jen propadala hlouběji, a navíc znepokojující rychlostí. Bylo to téměř, jako kdyby ji někdo dolů táhl.
„Co to ve jménu Aerie..." Rovněž Falstad se probořil, ale vzhledem k jeho výšce to znamenalo, že vězel okamžitě po kolena v zemi. Stejně jako hraničářka se snažil dostat ven, ale nebylo to nic platné.
Vereesa se chytila rukama skalní stěny a snažila se najít nějaký výstupek. Na chvíli se jí podařilo klesám zpomalit. Pak ji za kotníky chytilo něco velmi silného a trhlo tak prudce, že se hraničářka neudržela.
Nad sebou uslyšeli panické vřeštění. Na rozdíl od Vereesy a trpaslíka se gryfonovi podařilo vzlétnout a nenechat se chytit. Zvíře se vznášelo na místě přímo nad Falstadovou hlavou a zřejmě se pokoušelo svého pána uchopit pařáty. Když však slétlo níž, vystřelily ze země sloupy hlíny a k Vereesininu zděšení se snažily polapit i gryfona. Ten jen těsně unikl, ale musel zůstat tak vysoko, že nedosáhl ani na jednu ze zoufalých postav pod sebou.
Což znamenalo, že Vereesu nenapadal žádný způsob, jak se zachránit.
Už byla v zemi po pás. Být pohřbena zaživa bylo na jejím žebříčku nejodpornějších smrtí na jednom z předních míst, přestože trpaslíkova situace byla v tomto ohledu daleko akutnější. Trpaslíkův značně menší vzrůst znamenal, že už měl problémy udržet hlavu nad zemí. Dělal, co mohl, ale ani silný jezdec na gryfonu si nedokázal pomoci. Zuřivě hrabal v měkké půdě, vyhazoval plné hrsti do vzduchu, ale nebylo mu to nic platné.
Hraničářka zoufale zakřičela: „Falstade! Moje ruka! Chyť se!"
Snažil se. Oba se snažili. Ale byli od sebe příliš daleko. Vereesa s rostoucí hrůzou sledovala, jak její společník neodvratně mizí pod zemí.
„Má..." bylo poslední, co stačil říct, než zmizel docela.
Elfka, nyní uvězněná až po prsa, na moment ztuhla a zírala na malou prohlubeň v hlíně, která byla to jediné, co po něm zbylo. Země se ani nepohnula. Žádný poslední pokus vymrštit ruku a něčeho se zachytit, žádný zběsilý boj.
„Falstade..." zašeptala.
Cosi ji s obnovenou silou znovu zatáhlo za kotníky. Stejně jako předtím trpaslík, hrabala Vereesa kolem sebe, prsty hluboko zaryté do hlíny, ale ani jí to nijak nepomohlo. Už měla pod zemí i ramena. Zvedla hlavu k nebi. Po gryfonovi nebylo ani vidu, ale z malé římsy na skále se na ni dívala malá, dobře známá postavička, kterou elfka předtím přehlédla.
I v rychle mizícím denním světle dokázala rozeznat Kryllův zubatý úsměv.
„Odpusťte mi, paní, ale temný trvá na tom, aby ho nikdo nevyrušoval, a tak mi svěřil úkol postarat se o vaši smrt. Podřadná práce a naprosto nedůstojná mozku, jako je můj, ale můj pán má koneckonců velmi velké zuby a ostré drápy. Nemohl jsem ho odmítnout, nemyslíte?" Jeho škleb se ještě rozšířil. „Doufám, že mě pochopíte..."
„K čertu s tebou..."
Země ji pohltila. Ústa a zřejmě i plíce jí naplnila hlína.
Ztratila vědomí.