15.kapitola
Patnáct
Vereesa se sípavě nadechla, jakmile zjistila, že k tomu znovu dostala příležitost. Jak hltala vzduch plnými doušky, představa, že je pohřbená zaživa, ji pomalu opouštěla. Pomalu se uklidnila a otevřela oči -jen aby zjistila, že pouze vyměnila jednu strašlivou představu za druhou.
Kolem malého ohně uprostřed něčeho, co ze všeho nejvíce připomínalo jeskyni, dřepěly tři postavy. Plameny dodávaly jejich už tak groteskním výrazům nádech hrůzy, protože díky nim bez problémů viděla, jak pod jejich průsvitnou kůží visí maso a žebra se pohybují spolu s plícemi. A co hůř, zcela jasně rozeznávala každý detail protáhlých tváří s propadlými lícemi a orlími nosy. Nejnápadnější na nich však byly jejich šikmé oči a ostré, velice ostré zuby.
Všichni tři měli na sobě jen o něco málo víc než bederní roušky. Vedle každé postavy ležela vrhací sekera, zbraň, o které si byla Vereesa okamžitě jistá, že ji dokážou ovládat s obdivuhodnou zručností.
Přes její snahu neudělat hluk jeden z jejích nepatrných pohybů musely zachytit dlouhé špičaté uši, které hraničářce připomněly gobliny, protože jedno ze stvoření se okamžitě podívalo směrem na ni.
„Večeře je vzhůru," zasyčel. Jak otočil hlavu, bylo možno vidět pásku zakrývající, co zbylo z jeho levého oka.
„Mně to spíš připadá jako zákusek," poznamenal druhý, plešatý, na rozdíl od druhých dvou, kteří měli na hlavách dlouhé mastné chlupy.
„Rozhodně zákusek," zašklebil se třetí, jenž měl na hlavě flekatý šátek, který mohl kdysi patřit jednomu z Vereesiných elfů. Tenhle se zdál ještě hubenější než druzí dva a mluvil, jako by nepřipadalo v úvahu, aby mu někdo oponoval. Zřejmě velitel.
Velitel trojice hladově vypadajících trolů.
„Poslední dobou pěkně hubené úlovky," pokračoval ten s šátkem. „Ale rozhodně si pošmáknem, to jo."
Kdosi po hraničářčině pravé ruce ze sebe najednou vydal něco, co mohlo být docela výmluvným proslovem, nebýt roubíku, který v sobě jeho slova zadusil. Vereesa otočila hlavu, jak nejvíce jí pečlivě utáhlé provazy dovolily, a zjistila, že i Falstad stále žije, přestože nedokázala říct, jak dlouho ještě. I před Trolími válkami se šířily fámy, že tahle stvoření považovala všechno kromě sebe samých za relativně slušné jídlo. Dokonce i orkové, jež s nimi uzavřeli spojenectví, si prý na své hladové a prohnané přátele museli dávat pozor.
Naštěstí díky Trolím válkám a válce proti Hordě členů téhle rasy radikálně ubylo. Vereesa sama nikdy předtím trola neviděla, znala je jen z kreseb a legend. Měla pocit, že kdyby to tak zůstalo, byla by šťastnější.
„Trpělivost, trpělivost," konejšil jezdce na gryfonu ten s šátkem přátelským hlasem. „Ty budeš první, trpaslíku! Budeš první!"
„A eště furt se doňho nemůžem pustit, Gree?" žadonil jednooký trol. „Proč eště nemůžem?"
„Protože sem to řek, Shnele!" Gree zčistajasna udeřil Shnela pěstí do čelisti a jedinou ranou ho poslal k zemi.
Třetí trol vyskočil na nohy a povzbuzoval oba své společníky k dalším ranám. Gree se na něj podíval a doslova ho zpražil pohledem. Shnel se mezitím s poníženým výrazem připlazil zpět na své místo u ohně.
,,Já jsem velitel!" vyštěkl Gree a udeřil se kostnatou rukou do hrudi. „Jasný, Shnele?"
„Ano, Gree! Ano!"
„Jasný, Vorshi?"
Plešatá zrůda zuřivě kývala hlavou. „Ó ano, Gree, ano! Seš velitel, to víš, že jo!"
Stejně jako u elfu, trpaslíků a obzvláště u lidí, i mezi troly byly různé typy. Několik málo jich hovořilo s učeností elfu - dokonce i v okamžiku, kdy někomu usekávali hlavu. Jiní tíhli k daleko hrubším výrazům, obzvláště ti, kdo obývali podzemní říše. Přesto Vereesa pochybovala, že ještě existovala nějaká nižší sorta než tihle tří, kteří zajali ji a Falstada a měli
s nimi jistě další temné úmysly.
Všichni tři se vrátili k nějakému zmatenému
rozhovoru u ohně. Vereesa znovu pohlédla na
trpaslíka, jenž její pohled opětoval. Odpovědí na její zvednuté obočí bylo zavrtění hlavou. Ne, nehledě na jeho abnormální sílu nedokázal ani on s pouty nic udělat. I ona dala stejným gestem najevo neúspěch. Jakkoli primitivní tihle trolové byli, ve vázání uzlů museli být experti.
Hraničářka se pokoušela zůstat nenápadná, ale neustále se rozhlížela kolem sebe - alespoň po tom málu, co se tam dalo vidět. Zdálo se, že jsou uprostřed dlouhého hrubě vykopaného tunelu, pravděpodobně vyhloubeného samotnými troly. Vereesa si vybavila jejich dlouhé prsty s ostrými drápy, dokonalé právě na podobné hrabání v hlíně. Tihle trolové se velmi dobře přizpůsobili svému prostředí.
Nehledě na to, že už dopředu věděla výsledek, pokusila se elfka znovu najít jakoukoli volnější část na svých poutech. Kroutila se a převracela, jak nejopatrněji dovedla, zápěstí rozedřené téměř do masa, ale neúspěšně.
Hrozivý smích ji varoval, že trolové viděli nejméně její poslední pokus.
„Zákusek je pěkně živej," prohlásil Gree. „Vypadá to na slušnou zábavičku!"
„Kde jsou ostatní?" zavrčel Shnel. „Už tu měli být!"
Velitel přikývl a dodal: „Hulg ví, co se stane, když neposlechne! Možná..." trol najednou uchopil svou vrhací sekeru. „Trpaslíci!"
Sekera prosvištěla tunelem a jen o centimetry minula Vereesinu hlavu.
Jen o zlomek sekundy později se ozval smrtelný výkřik.
Z tunelu vyrazily malé podsadité postavy vydávající válečný pokřik a mávající nad hlavami sekerami a meči.
Gree vytáhl další, o něco delší sekeru, určenou evidentně pro boj zblízka. Shnel a Vorsh, druhý z nich přikrčený, hodili svými sekerami. Elfka viděla, jak se jedna z útočících postav zhroutila zasažena Shnelovou zbraní, Vorshova sekera však minula. Trolové okamžitě následovali příkladu svého velitele a připravili si těžší sekery, zatímco je vetřelci rychle obkličovali.
Vereesa napočítala víc než půl tuctu trpaslíků, každého z nich oděného do potrhaných kožichů a rezivé zbroje. Jejich helmice byly okrouhlé, kopírující tvar hlavy a bez rohů nebo jiných zbytečných ozdob. Stejně jako Falstad měla většina z nich vousy, přestože se zdály být kratší a lépe udržované.
Trpaslíci vládli svými sekerami a meči s dlouho cvičenou přesností. Trolové byli čím dál víc zatlačeni k sobě. Shnel padl první. Jednooká zrůda neviděla válečníka blížícího se ze strany, na kterou byl slepý. Vorsh varovně vyštěkl, ale už bylo příliš pozdě. Shnel po svém novém nepříteli divoce sekl, ale zcela minul.
Trpaslík zabořil svůj meč do vychrtlého trolího břicha.
Gree bojoval nejstatečněji. Zasadil prudkou lánu, která odrazila jednoho trpaslíka a málem ještě připravila o hlavu druhého. Jeho sekera se však bohužel zlomila nárazem s delší a masivnější zbraní jeho posledního protivníka. Trol zoufale uchopil trpaslíkovu sekeru a snažil se ji malému válečníkovi vyrvat z ruky.
Dobře nabroušená čepel jiné sekery se mu zaťala do zad.
Elfce bylo posledního z jejích věznitelů téměř líto. Vorshovy oči byly vytřeštěné vědomím blížící se záhuby, div že mu nevylezly z důlků. I tak však máchal svou sekerou po nejbližších trpaslících a čirou náhodou jednoho z nich málem zasáhl. Proti lavině protivníků, kteří se k němu nyní blížili ze všech stran a uzavírali kruh připravenými sekerami a meči, byl však bezmocný.
Jeho smrt měla nakonec velmi blízko k nefalšované řezničině.
Vereesa odvrátila pohled. Nepodívala se před sebe, dokud neuslyšela jistý hlas s náznakem posměchu. „No, se nedivím, že ti trolové tak bojovali! Gimmeli! Vidíš to?"
„Jo, Rome! Daleko hezčí pohled než na to, co jsem tu našel já!"
Dvě silné ruce ji zvedly do sedu. „Tak se podíváme, jestli z vás sundáme tydle provazy, bez toho, abychom poškodili tudle pěknou skořápku!"
Pohlédla do tváře brunátného trpaslíka, nejméně o dvacet centimetrů menšího, než byl Falstad, a daleko hubenějšího. Bez ohledu na první pohled si však bravurně poradil s jejími pouty a za pár okamžiků jí oznámil, že z něj ani z ostatních trpaslíků nemusí mít žádný strach, ani po tom, co viděla, že udělali s troly.
Zblízka vypadalo oblečení trpaslíků ještě víc uboze. Nebylo divu, říkala si Vereesa, když museli živořit z toho, co ukradli orkům, alespoň se domnívala, že to tak je. Cítila rovněž výrazný pach dávající tušit, že koupel byla pro ně rovněž něco výjimečného.
„A je to!"
Její pouta spadla. Vereesa si okamžitě vyndala roubík, s čímž se prve trpaslík neobtěžoval. Zároveň proud nadávek po její levé straně naznačoval, že i Falstad už je volný.
„Zavři klapačku, nebo ti tam ten roubík zarazím nafurt!" obořil se na něj Gimmel.
„To by vás, horských trpaslíků, muselo být aspoň tucet, abyste sundali jednoho z Aerie!"
Vlna nevole kolem hrozila, že se z jejich zachránců mohou velmi snadno stát noví věznitelé, jestli se jezdec na gryfonu brzy neuklidní. Hraničářka se s námahou postavila - až pozdě si uvědomila, že tunel není pro ni dost vysoký - a obořila se na něj: „Falstade! Buď na naše nové společníky slušný! Koneckonců, zachránili nás od dost hrozného osudu!"
„Jo, teď ste na to kápla," odpověděl Rom. „Ty zatracený trolové žerou všechno, co má na sobě ňáký maso - mrtvý nebo živý!"
„Mluvili o nějakých společnících," vzpomněla si najednou. „Možná bychom měli zmizet, než dorazí..."
Rom zvedl ruku. Jeho vrásčitá tvář připomínala Vereese starého vzteklého psa. „S těma si nemusíte dělat starosti. Díky nim sme našli rydle tři." Pak chvíli uvažoval. „Ale i tak máte asi pravdu. Nebyla to jediná trolí banda tady kolem. Orkové je mají místo honících psů! Cokoli jinýho než ork, co se jim připlete do cesty, je pro ně kořist — a klidně by sežrali i někoho ze svých spojenců z hor, kdyby jim někdo nakukal, že to můžou!"
Vereese proletěly hlavou obrazy osudů, které je čekaly. „Nechutné! Z celého srdce vám děkuji. Máte mou nekonečnou vděčnost!"
„Kdybych věděl, že tady vysvobodím vás, hnal bych tudle svoji hrstku rychleji!"
Gimmel, jehož oči se na Vereesin vkus až příliš často stáčely na ni, se přidal ke svému veliteli. „Joj je mrtvej. Sekerku má v sobě nejmíň z půlky. Narn je na tom špatně. Budem ho muset dát do kupy. Zbytek zraněnejch může jít!"
„Tak dem! To znamená, že ty taky, motýle!" Tím myslel Falstada, který se rozčertil, protože tohle byla zřejmě těžká urážka trpaslíků z Aerie.
Vereese se podařilo ho uklidnit jemným dotykem na rameno, ale její přítel i tak bručel dlouho poté, co vyrazili. Elfka si všimla, že horští trpaslíci nejenže obrali o všechno užitečné troly, ale stejně tak svého mrtvého druha. Ani se nepokusili vzít jeho tělo s sebou, a když si Rom všiml jejího pohledu, trochu stydlivě pokrčil rameny.
„Kvůli válce se musí na ňáký ty ceremónie zapomenout, paní elfko. Joj by to pochopil. Postaráme se, aby jeho věci dostali jeho nejbližší a taky podíl z toho, co jsme vzali trolům... ne, že by toho bylo ňák moc."
„Neměla jsem tušení, že vás ještě v Khaz Modanu tolik zbylo. Říkalo se, že všichni trpaslíci utekli, když bylo jasné, že zemi proti Hordě neubráníte."
Romova brunátná tvář se zkroutila do kyselého úšklebku. „Jo, všichni, kdo mohli vocaď vypadnout, to udělali! Ale všichni takový štěstí neměli, víte! Ta Horda se přihnala jak mor a spoustě z nás prostě odřízla cestu! Museli sme jít hlouběji pod zem, než sme kdy byli! Hodně nás při tom tehdy skejslo, a eště víc potom!"
Přehlédla očima jeho zdecimovanou družinu. „Kolik vás vlastně je?"
„V mým klanu? Sedmačtyřicet tam, kde sme se kdysi počítali na stovky! Mluvili sme s třema dalšíma, dva z toho byly větší než my. Dohromady to dělá tři stovky a ňáký drobný, a to je pořád eště zlomek toho, co v týdle zemi kdysi bylo!"
„Víc než tři stovky je pořád ještě dobré číslo," vložil se do hovoru Falstad. „S takovým počtem bych dokázal dobýt Grim Batol zpátky!"
„Jo, možná že kdybychom se třepetali ve vzduchu, jak ňáký zmagořený mouchy, mohli bychom je obalamutit tak, že by to šlo, ale na zemi nebo pod ní máme nevýhodu! Stačí jeden drak, kterej zapálí les a upeče všecko, co je pod ním!"
Znovu hrozilo, že vzplane staré nepřátelství mezi horskými trpaslíky a Aerií. Vereesa se rychle pokusila překlenout propast, jež mezi nimi zela. „Tak už dost! Mám pocit, že naši nepřátelé jsou orkové, nebo ne?
Jestli se budete hádat mezi sebou, nebudou z toho mít prospěch spíš oni?"
Falstad zamumlal směrem k hraničářce cosi jako omluvu a stejně tak Rom. Elfka se s tím však nehodlala smířit. „To nestačí. Otočte se k sobě tváří v tvář a přísahejte, že budete bojovat za nás za všechny! Přísahejte, že si vždy budete pamatovat, že to byli orkové, kdo pobil vaše bratry, orkové, kdo zabil ty, které jste milovali."
Nevěděla o žádném z trpaslíků nic bližšího, ale hrála na notu obecného vědomí, že každý, kdo bojoval ve válce, musel někoho nebo něco drahého ztratit. Rom bezpochyby přišel o mnoho milovaných a Falstad, který patřil k bezstarostné, ale odvážné vzdušné letce, na tom jistě nebyl o nic lépe.
Jezdec na gryfonu projevil dobrou vůli jako první a nabídl svému sokovi ruku. „Jo, na tom něco je. Beru to."
„Jestli ty, tak já taky."
Mezi ostatními horskými trpaslíky se na chvíli ozvalo mručení, když si jejich velitel plácl rukou s tím létavcem. S největší pravděpodobností byl podobný rychlý kompromis za jiných podmínek nemyslitelný. Nyní to však byla jediná možnost.
Skupina pokračovala dál. Tentokrát to byl Rom, kdo se začal ptát. „Teď, když máme ty troly z krku, paní elfko, měla byste nám říct, co vás přivedlo do naší zraněné země. Je to, jak doufáme - že se válka vrací k orkům, že Khaz Modan bude zase brzo volný?"
„Válka se k Hordě blíží velice rychle, to je pravda." Její slova vyvolala mezi ostatními trpaslíky několik jásavých výkřiků a následné hrobové ticho. „Jádro Hordy bylo rozprášeno před několika měsíci a Doomhammer je nezvěstný."
Rom se na chvíli zastavil. „Tak proč mají orkové eště v rukách Grim Batol?"
„Není ti to jasné?" skočil jim do řeči Falstad. „Tak hlavně, orkové pořád ještě drží sever, kolem Dun Algazu. Říká se, že se začínají zakopávat, ale bez boje se to tam neobejde."
„A za druhé, bratranče?"
„Ještě jsi neslyšel, že mají draky?" zeptal se Falstad jízlivě, ale s nevinným výrazem ve tváři.
Gimmel si odfrkl. Rom svého zástupce zpražil pohledem, ale pak odevzdaně přikývl. „Jo, draci. Jediný nepřítel, se kterým my tady na zemi nemůžem bojovat. Jednou jsme chytli na zemi mladýho a udělali s ním krátkej proces - a přišli vo jednoho nebo dva bojovníky — ale když voni sou většinou pěkně vysoko a nám nezbejvá než se před nima schovat."
„Ale s troly jste bojovali," vyzdvihla Vereesa. „A s orky určitě taky."
„S hlídkama, to jo. A trolové, no taky sme jim způsobili ňáký škody - ale to neznamená vůbec nic, když naše domovy jsou pořád okupovaný orkama!" Zahleděl se jí přímo do očí. „A teď se znova ptám. Řekněte mi, kdo ste a co tu děláte! Jestli Khaz Modan pořád patří orkům, tak bych vás tipoval, že ste sem přišli spáchat sebevraždu!"
„Jmenuji se Vereesa Windrunner, hraničářka, a tohle je Falstad z Aerie. Jsme tady, protože hledám jednoho člověka, čaroděje, vysokého a mladého.
Má ohnivé vlasy, a když jsem ho naposledy viděla, mířil směrem sem." Rozhodla se nezmínit prozatím
o černém drakovi a byla vděčná, že Falstad ji v tomhle ohledu nedoplnil.
„A vzhledem k tomu, jak sou čaroději blbí, hlavně ti lidští, co ho to napadlo lízt tak blízko Grim Batolu?" Rom si oba prohlížel s rostoucím podezřením, Vereesina historka byla zřejmě na jeho chuť příliš přitažená za vlasy.
„Netuším," přiznala, „ale myslím, že to má co dělat s draky."
V tu chvíli propukl trpasličí velitel v hluboký smích. „Draci? A co chce jako dělat? Vosvobodit rudou královnu? Bude mu tak vděčná, že ho samým vzrušením spolkne!"
Horským trpaslíkům to připadalo nesmírně zábavné, ale elfce ne. Falstad se k všeobecnému veselí naštěstí nepřidal, přestože on, na rozdíl od nich, věděl o Deathwingovi a určitě předpokládal, že ten už Rhonina spolkl hodně dávno.
„Přísahala jsem, a proto musím jít dál. Musím se dostat do Grim Batolu a pokusit se ho najít."
Veselí se změnilo ve směs úžasu a zděšení. Gimmel zavrtěl hlavou, jako by si nebyl jistý, že slyšel dobře.
„Lady Vereeso, vážím si vás, ale musíte přece vidět, jak je to šílený plán!"
Pozorně si prohlížela celou drsnou družinu.
I v přítmí, jaké kolem bylo, dokázala v jejich tvářích rozeznat únavu a skepsi. Bojovali a doufali, že jejich země bude zase volná, ale s největší pravděpodobností si mysleli, že se to za jejich života nestane. Obdivovali statečnost, stejně jako všichni trpaslíci, ale i jim připadal elfčin úkol na hranicích šílenství.
„Ty a tví lidé jste nás zachránili, Rome, a za to vám všem děkuji. Ale jestli vás mohu ještě o něco požádat, ukažte nám nejbližší tunel vedoucí k horské pevnosti. Odtamtud už znovu půjdu sama."
„Nejdete sama, má elfí paní," namítl Falstad. „Už jsem s vámi šel až příliš daleko, než abych se vrátil... a mám v úmyslu najít jistého goblina a udělat si z jeho kůže nové boty!"
„Ste voba cvoci!" Rom viděl, že ani s jedním nepohne. Pokrčil rameny a dodal: „Ale jestli chcete do Grim Batolu, nebudu to nechávat na jiných. Vezmu vás tam osobně!"
„Nemůžeš jít sám, Rome!" vyštěkl Gimmel. „A už vůbec ne, když tu pobíhaj trolové a orkové taky nejsou daleko! Du s tebou. Někdo ti musí hlídat záda!"
V tu chvíli se i zbytek družiny rozhodl, že i oni musí jít, aby dali na svého velitele pozor. Rom
i Gimmel se jim to snažili vymluvit, ale vzhledem k tomu, že všichni trpaslíci jsou do jednoho paličatí, napadlo velitele nakonec něco jiného.
„Zranění se musí vrátit domů a musí je někdo hlídat - vo tom žádná, Narne, seš rád, že stojíš! Nejlepší je hodit si kostkama. Půlka s vyššíma číslama de s náma! Kdo má ňáký?"
Vereese se nechtělo příliš čekat, než si trpaslíci zahrají a zjistí, kdo jde s nimi, ale neviděla jinou možnost. Ona i Falstad sledovali, jak jednotliví trpaslíci - vyjma Narna a ostatních zraněných – vrhají kostky. Většina z horských trpaslíků měla své vlastní, takže na Romovu otázku se zvedl les rukou.
To Falstada rozesmálo. „Aerie a horští se možná v lecčems liší, ale asi najdete málo trpaslíků, kteří u sebe nemají kostky!" Poplácal rukou váček visící mu u pasu. „Už je mi jasné, co za tupce ti trolové museli být. Oni mi moje nechali! Říká se, že dokonce i orkové hrají kostky, takže budou možná o stupínek výš než naši únosci, co?"
Po na Vereesu až příliš dlouhé době se Rom a Gimmel vrátili se sedmi dalšími trpaslíky, každý z nich ve tváři odhodlaný výraz. Elfka si je prohlédla a přísahala by, že jsou všichni bratři - přestože ve skutečnosti dva z nich připomínali spíš sestry. I ženy trpaslíků si totiž pěstovaly dlouhé vousy, které byly všeobecně v této rase považovány za znak krásy.
„Tak tady máte dobrovolníky, Lady Vereeso! Všichni silní a připravení bojovat! Vezmem vás ke vchodu do jedný z jeskyní na úpatí hory, pak už je to na vás."
„Děkuji vám — ale to znamená, že máte vlastní cestu, kterou můžete vstoupit přímo do hory?" „Jo, ale není to nic snadnýho... a nehlídají ji jenom orkové."
„Co tím myslíš?" vybuchl Falstad. Rom se na trpaslíka nevinně usmál, stejně jako prve Falstad na něj. „Eště si neslyšel, že mají draky?"
Krasův příbytek byl vystavěn ve starobylém lese, starším než sami draci. Postavil ho jeden elf, poté se ho násilně zmocnil lidský čaroděj, pak byl dlouhou dobu opuštěný, až ho našel Krasus. Cítil moc odpočívající pod ním a vzácně se mu i dařilo onu moc využívat, ale i dračí mág byl velice překvapen, když jednoho dne našel v nejodlehlejším koutě svého domu tajný vchod vedoucí k zářivému jezírku a zlatému drahokamu ležícímu na dně.
Pokaždé, když do této síně vstoupil, pocítil posvátnou úctu, téměř až bázeň, tolik vzácnou takovým jako on. Magie zde ukrytá způsobovala, že se cítil jako lidský novic poprvé zkoušející zaklínadlo. Krasus věděl, že se jen zlehka dotkl potenciálu v jezírku ukrytém, ale stačilo to, aby se nechal opájet myšlenkou, že se mu někdy podaří získat víc. Ti, kdo se stali ve své touze po magii příliš chamtivými, měli nakonec sklony nechat se jí pohltit - doslova.
Ale Deathwingovi se nějakým způsobem dařilo tomuto osudu vyhnout.
Nehledě na to, že ležela tak hluboko pod zemí, nebyla ta voda prostá života - nebo čehosi životu ne příliš vzdáleného. Přestože na světě nemohla existovat průzračnější tekutina, ať dělal Krasus, co dělal, nedokázal nikdy přesně rozeznat detaily malých štíhlých těl, která se neustále míhala sem a tam, obzvláště v blízkosti drahokamu. Chvílemi by přísahal, že nejsou ničím víc než jen stříbrnými rybkami, ale potom měl hned zase pocit, že rozeznává paže, lidské tělo a snad i nohy.
Dnes si obyvatel jezírka nevšímal. Jeho rozhovor z Tou ze sna mu poskytl naději na její pomoc, ale Krasus věděl, že na to nemůže spoléhat. Blížil se čas, kdy se bude muset sám rozhodnout.
A proto byl nyní zde, neboť z celé jeho sbírky magických předmětů bylo právě toto jezírko nejvíce schopné obnovit životní síly těch, kdo z něj pili, alespoň na čas. Jed, který vypil, aby se dostal do skrytého království Ysery, ho zcela vyčerpal, a kdyby musel jednat rychle, chtěl být připraven.
Čaroděj se nahnul a nabral do dlaní trochu vody. Když se poprvé odvážil z jezírka pít, zkusil nabrat vodu do džbánku, ale jezírko odmítalo přijmout cokoli uměle vyrobeného. Krasus se naklonil přes okraj, neboť chtěl, aby se všechna voda, která náhodou unikne jeho rtům, vrátila tam, odkud vzešla. Jeho úcta k silám ukrytým tam dole za poslední roky nesmírně vzrostla.
Zatímco pil, nedokázal se ubránit pohledu na rozčeřenou hladinu. Krasus se podíval pod sebe na místo, kde se mělo dokonale odrážet jeho lidské tělo - ale místo toho uviděl něco zcela jiného.
Hleděla na něj Rhoninova mladá tvář... nebo si to čaroděj alespoň zprvu myslel. Pak si uvědomil, že oči jeho služebníka jsou zavřené a jeho hlava se bezvládně nakláněla na stranu, jako by... jako by byl mrtev.
Rhoninovu tvář zakryla obrovská zelená ruka nějakého orka.
Krasus zareagoval instinktivně, sáhl do vody a pokusil se ruku odtáhnout. Místo toho jen obraz rozčeřil, a když se hladina znovu uklidnila, viděl už jen svou vlastní tvář.
„U Velké matky..." jezírko mu tuhle schopnost nikdy neukázalo. Proč až teď?
A teprve pak si Krasus vzpomněl na slova, s nimiž se s ním loučila Ysera: A nepodceňuj ty, které pokládáš jen za své loutky...
Co tím myslela a proč nyní spatřil Rhoninovu tvář? Soudě podle obrazu, který viděl na hladině, byl jeho mladý přítel buď chycen, nebo zabit orky. Pokud tomu tak bylo, nemohl už Rhonin být Krasoví nijak užitečný - přestože tím, že se evidentně dostal až do skalní pevnosti, splnil skutečný úkol, jež mu jeho patron dal.
Spolu s dalšími střípky důkazů, které Krasus nechal orky v Grim Batolu posbírat během několika posledních měsíců, doufal dračí mág, že vyprovokuje tamní velitele, aby si mysleli, že druhá, ničivější invaze přichází ze západu. Přestože v horské pevnosti byla skrytá relativně velká armáda, její skutečná síla spočívala v dracích, jež tam chovali a cvičili... a těch během posledních týdnů ubývalo. A co hůř pro orky z hory, těch pár, co měli, bylo stále častěji posíláno na sever, aby pomohli zbytku Hordy. Grim Batol tak byl ponechán téměř bez obrany. Proti odhodlané armádě co do velikosti srovnatelné s tou, která nyní bojovala u Dun Algazu, by i orkové dobře ukrytí v hoře nakonec podlehli a přišli o možnost podporovat své válečné snažení draky.
A bez draků, kteří by decimovali alianční síly na severu, by byly poslední zbytky Hordy konečně rozprášeny.
Takovou sílu by skutečně mohli shromáždit a poslat směrem od západu nebýt nejednotnosti mezi jednotlivými veliteli Aliance. Většina z nich měla pocit, že Khaz Modan jednou padne; tak proč riskovat
životy dalších vojáků? Krasus nedokázal pochopit, že se vzdávají možnosti zaútočit ze dvou stran a zbavit svět orkské hrozby, ale to jen znovu dokazovalo krátkozraké myšlení mladších ras. Původně se snažil přesvědčit Kirin Tor, aby něco podobného navrhli sousedům Dalaranu, ale jejich vliv na krále Terenase již slábl a jeho vlastní druhové v radě se všemožně snažili udržet si svou pozici v rámci Aliance.
A tak se Krasus rozhodl pro zoufalý úskok založený na nevyzpytatelném uvažování a paranoi orkských velitelů. Ať uvěří, že se invaze skutečně blíží. Ať mají dokonce i hmatatelný důkaz, který by podpořil fámy, které on a jeho služebníci roznesli. Pak by jistě mohli udělat něco jinak nemyslitelného.
Pak by jistě mohli opustit svou horskou pevnost a s Alexstraszou pod přísným dohledem přesunout dračí líheň na sever.
Ten plán začal jako planá a šílená naděje, ale k překvapení samotného Krasa byly výsledky ohromující. Ork ve velení Grim Batolu, nějaký i Nekros Skullcrusher, víc a víc získával na jistotě, že dny horské pevnosti jsou sečteny. Čarodějovy hrůzostrašné zvěsti začaly žít svůj vlastní život a rozrostly se do neočekávaných rozměrů.
A nyní... nyní měli orkové skutečný důkaz v osobě Rhonina. Mladý čaroděj sehrál svou úlohu dobře. Ukázal Nekrosovi, že dříve neproniknutelná obrana pevnosti je nyní prostupná, obzvláště magií. Nyní velitel orků dá jistě rozkaz k opuštění Grim Batolu.
Ano, Rhonin sehrál svou roli velmi dobře... a Krasus věděl, že si nikdy neodpustí, že ho takhle zneužil.
Co by si o něm asi jeho milovaná královna pomyslela, kdyby se dozvěděla pravdu? Alexstrasza se ze všech draků nejvíce zajímala o nižší rasy. Byly dětmi budoucnosti, jak jednou prohlásila.
„Mussselo to tak být," zasyčel.
Ale přesto, jestli mu měl obraz v jezírku připomenout osud jeho loutky, měl ho rovněž jistě přimět jednat. Musel se dozvědět víc.
Krasus se před jezírkem uklonil, zavřel oči a soustředil se. Bylo to už dlouho, kdy naposledy kontaktoval jednoho ze svých nejužitečnějších pomocníků. Jestli ještě žije, pak má jistě přehled o tom, co se v tuto chvíli v hoře děje. Dračí mág si představil toho, s kým si přál mluvit, a pak s použitím všech sil sáhl do svých myšlenek, aby otevřel bránu, jež je dělila.
„Slyš mne... slyš můj hlas... je nezbytné, abychom spolu hovořili... konečně snad přišel náš den, můj trpělivý příteli, den svobody a vykoupení... vyslyš mne... Rome..."