16.kapitola
Šestnáct
„Zvedni ho," zavrčel zvířecí hlas.
Omráčeného Rhonina pevně uchopily drsné ruce v podpaží a zvedly ho na nohy. Do tváře mu někdo chrstl studenou vodu a probral ho k vědomí.
„Jeho ruku. Tuhle." Jeden z těch, co čaroděje drželi, zvedl Rhoninovu levou ruku. Kdosi jiný ji uchopil a sevřel jeho malíček...
Jak kost praskla, Rhonin zařval. Oči vytřeštěné dokořán zjistil, že zírá do brutální tváře postaršího orka zjizveného léty strávenými ve válce. V orkové výrazu nebyl ani náznak potěšení nad čarodějovým utrpením, spíš jen netrpělivost, jako by Rhoninův věznitel byl nejraději někde jinde a zaobíral se něčím důležitějším.
„Člověče." To slovo znělo jako nadávka. „Máš jedinou možnost, jak přežít; kde je zbytek tvé družiny?"
„Nemám..." Rhonin zakašlal. Bolest ze zlomeného malíčku byla stále silná. „Jsem sám."
„Máš mě za hlupáka?" zahřměl velitel. „Máš Nekrose za hlupáka? Kolik máš ještě prstů, co?" Chytil ho za levý prsteníček. „V těle je hodně kostí. Hodně kostí, co jde zlomit!"
Rhonin uvažoval tak rychle, jak mu to jen bolest dovolovala. Už tomu orkovi řekl, že přišel sám, ale toho to zjevně neuspokojilo. Co chtěl Nekros slyšet? Že jeho horu napadla armáda? To by ho potěšilo?
Taky by to samozřejmě mohlo Rhoninovi pomoci zůstat naživu, dokud nenajde nějaký způsob, jak uprchnout.
Stále ještě nevěděl, co se stalo, jenom že bez ohledu na svou opatrnost, Deathwingovi naletěl. Drak evidentně chtěl, aby ho objevili. Ale proč? Dávalo to stejný smysl jako to, že Nekros snad toužil po tom, aby jeho pevností procházeli nepřátelští vojáci!
Rhonin si mohl dělat starosti s Deathwingovým úskokem později. Teď byl na řadě jeho holý život.
„Ne! Ne... prosím... ostatní... nejsem si jistý, kde jsou teď... rozdělili jsme se..."
„Rozdělili? Nemyslím! Šel jsi pro ni, že ano? Šel jsi pro Dračí královnu! To je tvůj úkol, čaroději! Vím to!" Nekros se nahnul blíž a jeho dech hrozil, že Rhonina znovu omráčí. „Mí špehové slyšeli! Slyšel jsi, že ano, Krylle?"
„Ó ano, ó ano, pane Nekrosi! Všechno jsem slyšel!"
Rhonin se pokusil podívat se za Nekrose, ale ten mu zjevně nechtěl ukázat, kdo to mluví. Přesto hlas toho špiona o něm vypovídal dost, obzvláště proto, že tenhle Kryll musel být tím goblinem, co ho dříve slyšel.
„Říkám ti znovu, člověče, že jsi přišel pro Dračí královnu, je to pravda?"
„Rozdě..."
Nekros ho udeřil do tváře a v koutku Rhoninových úst zůstala krvavá stopa. „Další bude prst! Přišel jsi osvobodit Dračí královnu, než do Grim Batolu dorazí tvá armáda! Mysleli jste si, že vám ten zmatek pomůže, že ano?"
Rhonin už věděl víc. „Ano... ano, mysleli."
„Řekl jsi my! To už je podruhé!" Velitel orků se triumfálně napřímil. Zraněný čaroděj si nyní poprvé všiml, že Nekrosovi chybí noha. Nebylo divu, že tenhle drsný ork velel celé dračí líhni místo oddílu vojáků.
„Vidíte, velký Nekrosi? Grim Batol už není bezpečný, můj udatný veliteli!" zapištěl goblin. „Kdo ví, kolik nepřátel ještě prochází tunely. Kdo ví, jak dlouho bude trvat, než na vás udeří Aliance -s temným v čele! Škoda, že skoro všichni tví zbývající draci jsou u Dun Algazu! S tím, co ti zbylo, nemůžeš pevnost bránit! Lepší, kdyby nás tu nepřítel vůbec nenašel, než přijít o tolik vzácných..."
„Řekni mi něco, co ještě nevím, skrčku!" Velitel zabodl tlustý prst do Rhoninovy hrudi. „Dobrá, tenhle a jeho společníci přišli pozdě! Nedostaneš ani Královnu, ani její mladé, člověče! Nekros myslel rychleji než vy všichni!"
„Já jsem ne..."
Další rána. Jediná výhoda palčivé bolesti v čarodějově tváři byla, že přebíjela bolest v jeho zlomeném prstu. „Můžete mít Grim Batol, člověče, jak tady stojí! Ať na vás klidně spadne!"
„Nekrosi... musíš... musíš zastavit tohle šílenství!"
Rhonin trhl hlavou. Ten hlas znal, přestože ho dosud slyšel jen jednou.
I stráže okamžitě na ten hlas zareagovaly a otočily se, takže spatřil ohromné šupinaté tělo, umně spoutané řetězy. Alexstrasza, Dračí královna, se téměř nemohla pohnout. Její končetiny, ocas, křídla i krk byly pevně spoutány. Mohla otevřít obrovské čelisti, ale jen natolik, aby mohla s námahou jíst či mluvit.
Zajetí jí příliš neprospívalo. Rhonin už několik draků viděl, zejména rudých, a všichni měli na šupinách takový kovový lesk. Alexstrasza byla vybledlá a na mnoha místech její tělo zjevně nevyplňovalo šupinatý krunýř tak jako dřív. Ani když pohlédl do její plazí tváře, nebylo to o nic lepší. Její oči byly mdlé, nehledě na strašlivou únavu, kterou v nich bylo možno vidět.
Dokázal si představit, jaké její vězení mohlo být. Přinucena rodit mladé, ze kterých její věznitelé vycvičí vražedné zrůdy. Od chvíle, kdy jí vejce vezmou, je zřejmě už nikdy neuvidí. Snad dokonce litovala životů ztracených kvůli svému zabijáckému potomstvu...
„Nedovolil jsem ti mluvit, plaze," zavrčel Nekros. Sáhl do váčku u pasu a cosi sevřel v dlani.
Rhoninovi naskočila husí kůže, jak se v jeho blízkosti probudila k životu obrovská magická moc. Netušil, co ork udělal, ale Dračí královna vykřikla takovou bolestí, že ji snad litovali všichni kromě Nekrose.
Nehledě na svou agonii však Alexstrasza pokračovala: „Plýtváš... plýtváš energií i... i časem, Nekrosi! Bojuješ za to, co je... je dávno... ztraceno!"
Zasténala a zavřela oči. Její dech, ještě před chvílí tak rychlý, se pomalu uklidňoval, až se vrátil do zřejmě normálního stavu.
„Mně rozkazuje jen Zuluhed, plaze," zabručel jednonohý ork. „A ten je daleko." Jeho ruka vyklouzla z váčku. Ve stejnou chvíli magická síla, kterou Rhonin | cítil, zmizela.
Čaroděj slyšel spoustu zvěstí o tom, jak se Hordě mohlo podařit ovládat tak ohromné zvíře, ale žádná se ani v nejmenším nerovnala tomu, co právě viděl. V tom váčku musel být nějaký artefakt s ohromnou silou. Rozuměl Nekros skutečně moci, kterou vládl? S něčím takovým by mohl bez problémů velet celé Hordě!
„Musíme chytit ostatní," otočil se velitel ke strážím stojícím u vchodu. „Kde jste našli tělo té hlídky?"
„Páté patro, třetí tunel."
Nekros svraštěl obočí. „Nad náma?" prohlížel si Rhonina, jako by se díval na pěkný kus hovězího. „Práce toho čaroděje! Prohledejte všechno od pátého patra nahoru - žádný tunel nevynechejte! Museli se sem nějak dostat z vrchu!" Na jeho zvířecí tváři s hrozivými kly se objevil úšklebek. „Třeba to vůbec nebyla magie! Torgus viděl gryfony! To je ono! Zbytek přiletěl potom, co Deathwing zahnal Torguse!"
„Deathwing — Deathwing n... neslouží nikomu kromě sebe samotného!" prohlásila najednou Alexstrasza, oči opět dokořán otevřené. Zněla téměř vystrašeně, což jí Rhonin nemohl zazlívat. Kdo by se toho černého démona nebál?
„Ale teď pracuje pro lidi," trval na svém ork. „Torgus ho viděl!" Poplácal rukou váček u pasu. „No, možná že se připravíme i na něho!"
Rhonin nyní nemohl jinak než zírat na váček a jeho obsah, jenž, soudě podle tvaru, byl nějaký medailon nebo malý disk. Co to mohlo být za moc, že Nekros věřil, že bude stačit i na obrněného černého obra?
„Všichni chcete ty draky..." otočil se Nekros znovu na čaroděje. „A taky je dostanete... ale vy ani temný se z nich nebudete radovat dlouho, člověče!" Mávl rukou směrem k východu. „Odveďte ho!"
„Zabít ho?" zavrčel jeden z orků téměř s nadějí v hlase.
„Ještě ne! Budu mít na něj ještě otázky... možná! Víte, kam s ním! Přijdu za várna, abych se ujistil, že mu magie nepomůže!"
Dva ohromní orkové držící Rhonina za paže ho postrčili s tak brutální silou, že myslel, že mu vykloubí obě ramena. Přestože viděl stále ještě poněkud nejasně, zahlédl, jak se Nekros otáčí k jinému orkovi.
„Zdvojnásobte tempo! Připravte vozy! Postarám se o Královnu! Chci, aby všechno bylo připravené!"
Nekros vyšel z Rhoninova zorného úhlu - a jiná postava do něj vstoupila.
Goblin, kterému ork říkal Kryll, na Rhonina mrknul, jako by oba měli společné tajemství. Když čaroděj otevřel ústa, zavrtěla malá postavička svou příliš velkou hlavou a usmála se. Goblin cosi pevně svíral v rukách. To cosi přilákalo čarodějovu pozornost.
Kryll jednu ruku zvedl právě na tak dlouho, aby Rhonin mohl zahlédnout, co to je.
Deathwingův medailon.
A zatímco ho stráže táhly z velitelské síně, došlo čarodějovi, od koho má Deathwing tolik informací
o Grim Batolu. A zároveň věděl, že ať již Nekros plánoval cokoli, dělal jen, stejně jako Rhonin, přesně to, co černý drak chtěl.
Přestože byla Vereesa doma v zalesněných kopcích, musela přiznat, že když přišlo na podzemí, nedokázala rozeznat jeden tunel od drahého. Její vrozený orientační smysl zde selhal - nebo ji jen rozptylovala skutečnost, že se musela téměř neustále sklánět. Přestože tyhle tunely čas od času používali trolové, většinu z nich vykopali trpaslíci v časech, kdy oblast kolem Grim Batolu sloužila jako součást ohromného důlního komplexu. To znamenalo, že Rom, Gimmel, a dokonce ani Falstad neměli sebemenší problémy se tu pohybovat, ale vysoká elfka šla většinu času přinejlepším shrbená. Bolela ji záda
i nohy, ale zatnula zuby, aby před válečníky neukázala ani náznak slabosti. Koneckonců byla to ona, kdo trval na tom, aby se sem vydali.
Nakonec se však musela zeptat: „Už tam budeme?"
„Brzo, už brzo," odpověděl Rom. Bohužel, tohle říkal už nějakou dobu.
„Tenhle vchod," uvažoval Falstad. „Kde přesně jsi říkal, že je?"
„Tendle tunel vede do místa, který se používalo jako překladiště zlata, co sme vytěžili. Uvidíte dokonce ňáký starý koleje, jestli je eště orkové neroztavili na zbraně."
„A tudy se dostaneme dovnitř?"
„Jo, můžete jít dál po starý cestě, až ty koleje zmizej. Mají tam ale ňáký stráže, takže to nebude lehký."
Vereesa se nad tím zamyslela. „Zmínil ses rovněž o dracích. Jak jsou vysoko?"
„Ne draci na obloze, Lady Vereeso, ale na zemi. To je právě ta finta."
„Na zemi?" odfřkl si pohrdavě Falstad.
„Jo, ti, co mají polámaný křídla nebo sou moc divocí, aby na nich někdo lítal. Na týdle straně hory by měli bejt dva."
„Na zemi..." mumlal trpaslík z Aerie. „To bude trochu něco jiného..."
Rom se náhle zastavil a ukázal před sebe. „Tady je to, Lady Vereeso! Východ!"
Hraničářka přimhouřila oči, ale ani se svým výjimečným nočním zrakem nedokázala nic rozeznat.
Falstad evidentně ano. „To je šíleně malé. Bude to těsně."
„Jo, pro orky až moc malý a voni si myslí, že je to moc malý i pro nás, ale je tam finta."
Vereesa stále nic neviděla, takže se musela spokojit s tím, že následovala trpaslíky. Teprve až došli téměř k tomu, co se zdálo být slepým koncem, všimla si náznaku světla přicházejícího seshora. Přistoupila blíž a zdrceně si prohlížela otvor široký tak akorát na čepel jejího meče, o tělu nějakého elfa ani nemluvě.
Sklonila hlavu k veliteli horských trpaslíků. „Říkáš finta?"
„Jo! Ta finta je, že musíte pohnout tady s těma šutrama, který sme tam vopatrně dali, abysme nechali dost velkou škvíru. Ale z venku se k nim nedostanete! Vodtamtaď to vypadá jako jeden velký kus skály a orkové by se museli nadřít víc, než by jim bylo milo, aby se sem dostali!"
„Ale ví, že jste pod zemí, nebo ne?"
Rom se zakabonil. „Jo, ale s těma drakama nahoře se nás nebojej. To vám musí bejt jasný. Strašně nás to štve být tak blízko a nebýt schopný se těch zatracenejch ohavů zbavit..."
Z nějakého důvodu, na který však nedokázala přijít, cítila Vereesa, že jí velitel trpaslíků neřekl všechno. To, co říkal, mohla být do určité míry pravda, ale jeho lidé této cesty z nějakého důvodu nevyužívali. Stalo se v minulosti něco, kvůli čemu se jí straní, nebo je to tam nahoře skutečně tak nebezpečné?
Pokud to druhé, skutečně chtěla elfka takhle riskovat?
Už se rozhodla. Když už ne pro Rhonina, tak kvůli všemu, co může udělat, aby pomohla ukončit tuhle nekonečnou válku - přestože si Vereesa stále ještě držela naději, že se jí nějak podaří najít čaroděje živého.
„Měli bychom vyrazit. Musíme dodržet nějaký stanovený postup při sundávání těch kamenů?"
Rom zamrkal. „Paní elfko, musíte počkat do tmy! Chvilku dřív a zmerčí vás, to je jistý, jako že teď stojím před váma!"
„Ale my nemůžeme tak dlouho čekat!" Vereesa neměla ponětí, kolik času uběhlo od chvíle, kdy ji s Falstadem zajali trolové, ale nemohlo to být víc než několik hodin.
„Už jenom něco přes hodinku, Lady Vereeso! To určitě za váš život stojí!"
Takovou chvilku? Hraničářka pohlédla na Falstada.
„Byla jste dlouho v bezvědomí," odpověděl na její nevyřčenou otázku. „Na chvíli jsem si myslel, že jste mrtvá."
Elfka se snažila uklidnit. „Dobrá. Myslím, že můžeme počkat."
„Dobře!" Velitel trpaslíků splácl ruce. „To teda máme dost času se najíst a odpočinout!"
I když Vereesa zpočátku cítila příliš velké napětí, než aby měla myšlenky na jídlo, o několik minut později přijala malou svačinku, kterou jí Gimel nabídl. To, že se tyhle ubohé duše byly ochotny rozdělit o to málo, co měly, mluvilo o hloubce jejich přátelství a obětavosti. Kdyby trpaslíci chtěli, mohli ji i Falstada klidně zabít hned, co si to vyřídili s těmi troly. A nikdo mimo jejich družinu by jim to nemohl vyčítat.
Gimmel se postaral o to, aby dohlédl, že každý dostal stejný příděl jídla. Rom, poté co snědl svůj, odkráčel s tím, že se musí přesvědčit, jestli v okolních tunelech nejsou nějaké stopy po trolech.
Falstad jedl s chutí, evidentně povzbuzen sušeným masem i ovocem. Vereesa jedla s menším nadšením. Trpasličí jídlo nebylo zrovna vyhlášené svou vybranou chutí ani v elfské, ani v lidské říši. Chápala, že sušili maso, aby jim déle vydrželo, a dokonce žasla nad tím, že se jim v téhle pustině dařilo nalézat zralé ovoce, ale její citlivější chuťové buňky nyní křičely na poplach. Na druhou stranu však bylo jídlo výživné a hraničářka věděla, že bude potřebovat energii.
Vereesa dojedla, vstala a rozhlédla se kolem sebe. Falstad a ostatní trpaslíci se pohodlně usadili ke krátkému odpočinku, ale elfka se musela projít. Ušklíbla se, když si znovu uvědomila, že by jí její učitelé okamžitě vyčetli, jak příliš lidsky se chová. Většina elfů velice brzy překonala sklony k netrpělivosti, ale některým se to nepodařilo do konce života. Takoví se pak většinou buď usadili v cizích zemích, nebo trávili život plněním takových úkolů pro svůj lid, které vyžadovaly spoustu cestování. Snad jestli přežije tohle, mohla by si vybrat jednu z těchto cest, snad dokonce navštívit Dalaran.
Naštěstí pro Vereesu byly zdejší tunely poněkud
vyšší než většina z těch, kterými procházeli dříve. Elfce se nyní dařilo jít kamennými chodbami s minimální nutností se sklánět. Dokonce se občas mohla zcela napřímit. Jakýsi přidušený hlas kdesi před ní ji přinutil se zastavit. Hraničářka zašla dál, než měla v úmyslu, dost daleko, aby se ocitla uprostřed trolského území.
Nesmírně opatrně, aby nezpůsobila žádný hluk, tasila Vereesa meč a centimetr po centimetru se plížila vpřed.
Ten hlas však nezněl jako trol. Ve skutečnosti, čím víc se blížila, tím víc se jí zdálo, že ho zná - ale jak?
„...nešlo to jinak, vznešenej pane! Myslel sem, že nechcete, aby vo vás věděli!" odmlka. „Jo, elfská hraničářka, pěkná tvářička i postava, to bude vona." Další odmlka. „Ten druhej? Divočák z Aerie. Říkal, že jeho zvíře uteklo, když je chytli ty trolové."
Ač se Vereesa snažila sebevíc, nedokázala zaslechnout nic z druhé části dialogu, ale alespoň už věděla, kdo to mluví. Horský trpaslík, ten, kterého znala nejlépe.
Rom. Takže jeho slova o tom, že jde prozkoumat okolní tunely, nebyla až tak úplně pravdivá. Ale s kým to mluvil a proč toho druhého elfka neslyšela? Copak se trpaslík zbláznil? Mluvil sám se sebou?
Rom nyní nemluvil, až na mručení, kterým dával najevo, že rozumí tomu, co jeho tichý společník říká. Ač Vereesa riskovala prozrazení, naklonila se do chodby, ze které se ozýval trpaslíkův hlas. Zůstávala však opatrná a nahnula se jen tak, aby viděla jedním okem.
Trpaslík seděl na kameni, hleděl do dlaní, ze kterých vycházela mdlá rumělková záře. Vereesa přimhouřila oči a snažila se rozeznat, co trpaslík drží.
S obtížemi nakonec identifikovala malý medailon s něčím, co vypadalo jako drahokam, uprostřed. Vereesa nemusela být čaroděj jako Rhonin, aby poznala mocný artefakt, kouzelný talisman stvořený magií. Velcí elfští vládci rovněž vytvořili podobné předměty, aby se mohli na dálku dorozumívat se svými druhy nebo služebníky.
Ale jaký čaroděj teď mluvil s Romem? Trpaslíci nebyli zrovna pověstní svou vášní pro magii a ani pro ty, kteří jí vládli.
Pokud měl Rom nějaké spojení s čarodějem, kterému navíc očividně sloužil, proč on i jeho družina stále ještě bloumali po podzemních tunelech a doufali, že jednoho dne budou znovu moci spatřit nebe? Takový mocný čaroděj by přece pro ně mohl něco udělat.
„Co?" vyhrkl najednou Rom. „Kde?"
S neuvěřitelnou hbitostí se otočil, zvedl hlavu a zaměřil svůj pohled přímo na ni.
Vereesa se schovala za roh, ale bylo jí jasné, že příliš pozdě. Velitel trpaslíků si jí všiml, navzdory relativní temnotě kolem.
„Poďte ven, ať vás vidím!" zavolal. Když zaváhala, Rom dodal: „Vím, že to ste vy, Lady Vereeso..."
Hraničářka již neviděla důvod se skrývat a vystoupila zpoza rohu. Ani se nepokusila zastrčit meč zpátky do pochvy, neboť si nebyla jistá, zda Rom nezradil vlastní lid i ji.
Zjistila, že se na ni zklamaně dívá. „A já si myslel, že sem zmizel dost daleko, abych zmizel z doslechu těch vašich bystrých elfích oušek! Proč ste sem šla?"
„Mé úmysly byly nevinné, Rome. Potřebovala jsem se jen projít. Na druhou stranu tvé úmysly ve mně vyvolaly spoustu otázek..."
„Todle vás nemusí zajímat, jasné?"
Drahokam v medailonu krátce zaplál, až na něj oba pohlédli. Rom znovu mírně naklonil hlavu na stranu, jako by někoho poslouchal. Pokud ano, zcela jistě se mu nelíbilo, co jeho společník říkal.
„Myslíte, že je to moudrý... jo, jo, jak říkáte..."
Vereesa stiskla jílec meče pevněji. „S kým to mluvíš?"
K jejímu překvapení jí Rom podal medailon. „Řekne vám to sám." Když si od něj medailon hned nevzala, dodal: „Je to přítel, není proti nám."
S mečem v jedné ruce sáhla elfka velice opatrně pro talisman. Čekala výbuch spalujícího žáru, ale medailon byl celkem chladný a zdál se neškodný.
Buď pozdravena, Vereeso Windrunner.
Ta slova se jí rozléhala v hlavě. Vereesa medailon málem upustila, ne kvůli tomu hlasu, ale protože ten na druhé straně znal její jméno. Pohlédla na Roma, který ji pobízel, aby pokračovala.
Kdo jste? dožadovala se elfka, ale místo slov vyslala neviditelnému jen myšlenku.
Nic se nestalo. Znovu pohlédla na trpaslíka.
„Řek vám něco?"
„Ano, v duchu, Odpověděla jsem mu stejně, ale neodpověděl."
„Musíte mluvit na talisman! Uslyší váš hlas tak, jak vy jeho, jenom v duchu. Von to tak dělá taky." Trpaslík se zatvářil téměř omluvně. „Nemám páru proč, ale prostě to tak funguje..."
Vereesa se pohledem vrátila k medailonu a zkusila to znovu. „Kdo jste?" Znáš mne z úředních listin adresovaných tvým nadřízeným. Jsem Krasus z Kirin Tor.
Krasus? To bylo jméno čaroděje, který se s elfy domluvil, že ona bude doprovázet Rhonina do přístavu. Moc víc o něm nevěděla, ale její nadřízení na jeho žádost reagovali s velkou úctou. Vereesa znala jen málo lidí, kteří mohli dávat elfským pánům rozkazy.
„Znám vaše jméno. Jste Rhoninův ochránce."
Odmlka. Pokud mohla hraničářka soudit, znepokojivá odmlka. Jsem zodpovědný za jeho cestu.
„A víte, že je možná zajatcem orků?"
Ano. To je však nedopatření.
Nedopatření? Vereesa pocítila nevysvětlitelný nával vzteku. Nedopatření?
Jeho úkolem bylo pozorovat. Nic víc.
Tomuhle už elfka dlouho nevěřila. „Pozorovat odkud? Z podzemí Grim Batolu? Nebo se měl setkat z nějakého důvodu, který jste mi neřekl, s horskými trpaslíky?"
Další odmlka. Pak: Celá situace je daleko složitější, slečno, a v současné chvíli se ještě víc komplikuje. Vaše přítomnost, například, nebyla součástí plánu. Měla jste se vrátit už v přístavu.
„Přísahala jsem. Měla jsem pocit, že můj slib platí i za hranice Lordaeronu."
Rom vedle ní vypadal stále víc zmatený. Bez prostředku, kterým s čarodějem obyčejně hovořil, musel nyní hádat, co Krasus odpovídá a k čemu se vztahují Vereesiny otázky.
Rhonin má... štěstí, odpověděl nakonec Krasus.
„Pokud ještě žije," málem vyštěkla. A přesto čaroděj znovu zaváhal, než odpověděl. Proč se tak choval? Evidentně mu bylo jedno, co se Rhoninovi stalo. Vereesa věděla dost o způsobech čarodějů, lidských i elfských, aby chápala, jak využívají všechny kolem sebe, kdykoli k tomu mají příležitost. Překvapovalo ji pouze, že Rhonin, jenž jí připadal daleko chytřejší, Krasoví naletěl.
Ano... pokud stále žije... Další zaváhání... pak je na nás, abychom učinili vše možné pro jeho osvobození.
Jeho odpověď ji zaskočila. Něco takového nečekala.
Vereeso Windrunner, poslouchej mne. Učinil jsem několik chybných úsudků - zapříčiněných velkými obavami — a Rhoninův osud je jedním z nich. Máš v úmyslu ho najít, nemýlím-li se.
„To mám."
Dokonce i v samotné horské pevnosti orků? Mezi draky?
Ano."
Rhonin má štěstí, že má za společnici tebe... a já doufám, že se mi tohoto štěstí rovněž dostane. Udělám, co bude v mých silách, abych ti ve tvém složitém úkolu pomohl, přestože fyzicky ohrožena budeš samozřejmě zejména ty.
„Samozřejmě," odpověděla jízlivě elfka.
Prosím, vrať talisman Romovi. Přeji si s ním na chvíli mluvit.
Vereesa se velmi ochotně rozloučila s čarodějovým medailonem a podala ho zpátky trpaslíkovi. Rom si ho vzal a zadíval se do drahokamu. Občas přikývl, přestože to, co mu Krasus říkal, ho bezpochyby velice znepokojovalo.
Nakonec zvedl hlavu k Vereese. „Jestli si fakt myslíte, že je to nutný..."
Uvědomila si, že jeho slova patřila čaroději. O chvíli později záře z drahokamu pohasla. Rom, který vůbec nevypadal vesele, podal talisman elfce.
„Co je to?"
„Chce, abyste to měla celou cestu. Berte! Řekne vám to sám!"
Vereesa si medailon znovu vzala. Okamžitě se jí v hlavě ozval Krasův hlas. Pověděl ti Rom, že si přeji, abys to nosila u sebe?
„Ano, ale já nechci..."
Chceš najít Rhonina? Chceš ho zachránit?
„Ano, ale..."
Jsem tvá jediná naděje.
Byla by se s ním hádala, ale věděla, že potřebuje pomoc. S Falstadem jako jediným společníkem byly její šance velmi malé.
„Dobrá. Co máme dělat?"
Dej si talisman kolem krku, pak se vrať s Romem k ostatním. Zavedu tebe i tvého trpasličího společníka \ do hory... a na místo, kde s největší pravděpodobností najdete Rhonina.
Nenabídl jí všechno, co potřebovala, ale dost na to, aby souhlasila. Navlékla si řetízek přes hlavu a nechala medailon spočinout na své hrudi.
Uslyšíš mne, kdykoli si to budu přát, Vereeso Windrunner.
Rom prošel kolem ní a zamířil zpátky k ostatním. „Poďte! Ztrácíme čas, paní elfko!"
Jak kráčela za ním, Krasus pokračoval. Nemluv s nikým o tom, co tenhle medailon umí. Ani se mnou nemluv před ostatními, pokud ti k tomu nedám svolení. Jen Rom a Gimmel v této chvíli ví o mě úloze.
„A ta je jaká?" nedokázala se ubránit otázce.
Pokusit se zachránit budoucnost pro nás pro
všechny.
Elfka se nad tím zamyslela, ale neříkala nic. Stále ještě čaroději příliš nedůvěřovala, ale neměla na vybranou.
Snad to Krasus tušil, neboť dodal: Nyní poslouchej, Vereeso Windrunner. Možná ti přikážu učinit věci, jež nebudeš považovat za nejlepší v zájmu svém ani těch, o které stojíš. Věř, že budou. Před vámi jsou nebezpečí, která nedokážete pochopit, nebezpečí, kterým sami nedokážete čelit.
A vy je všechna chápete? pomyslela si Vereesa s vědomím, že Krasus tuhle otázku neuslyší.
Ještě zbývá krátká chvíle, než slunce zapadne. Musím nyní odejít ve vážné záležitosti. Nevycházejte z tunelu, dokud neřeknu. Prozatím na shledanou, Vereeso Windrunner.
Dřív než mohla protestovat, jeho hlas zmizel. Hraničářka tiše zaklela. Přijala čarodějovu pochybnou pomoc a nyní musela poslouchat jeho rozkazy. Vereese se ani trochu nelíbilo pomyšlení, že svěří svůj život - nemluvě o Falstadovi — do rukou čaroděje, který jí rozkazuje z bezpečí své vzdálené věže.
A co hůř, elfka dala jejich životy do rukou stejnému čaroději, který poslal Rhonina na tuhle šílenou výpravu... a pravděpodobně ho nechal zemřít.