17.kapitola
Sedmnáct
Někde uprostřed cesty na místo, kde ho chtěli orkové uvěznit, upadl Rhonin opět do bezvědomí. Nutno dodat, že mu k tomu hodně pomohly jeho stráže, které neustále nacházely nějaký důvod ho udeřit nebo mu bolestivě zkroutit ruce. Bolest ve zlomeném malíčku nebyla ničím v porovnání s tím, co s ním dělaly, než omdlel.
Nyní se však čaroděj probudil - do strašlivého snu, ve kterém se na něj smála planoucí lebka s prázdnými očními důlky.
Vyděšený čaroděj se reflexivně pokusil dostat se od ní co nejdál, jen aby zjistil, že má ruce i nohy pevně svázané. Ať dělal, co dělal, nebyl schopen se dostat z bezprostřední blízkosti démonického stvoření, jež se nad ním sklánělo.
Kostra se však nehýbala. Rhonin postupně setřásl strach a bedlivěji si nehybnou zrůdu prohlížel. Byla daleko vyšší a širší v ramenou než běžný člověk a místo zbroje měla hořící kosti. To, co považoval za zlomyslný úsměv, bylo jednoduše způsobeno tím, že démonický strážce neměl na tváři žádné maso. Obklopoval jej jen oheň, ale čaroděj necítil žár. I tak však předpokládal, že kdyby se ho planoucí ruce jen dotkly, výsledek by byl velice bolestivý.
Vzhledem k tomu, že ho nenapadlo nic lepšího, pokusil se Rhonin na netvora promluvit: „Co... kdo jsi?"
Žádná odpověď. Kromě plamenů olizujících celé její tělo zůstávala postava nehybná.
„Slyšíš mne?"
Znovu nic.
S menším strachem a větší zvědavostí se nyní čaroděj nahnul blíž, jak nejvíc mu to jen řetězy dovolily. Ani teď se však nic nestalo, žádný pohyb hlavou směrem k jeho pohybujícím se končetinám.
Jakkoli strašlivě zrůda vypadala, zdála se nebýt o moc živější než kamenná socha. Přestože vzhledem připomínala démona, nemohl to být skutečný démon. Rhonin se o golemech učil, ale nikdy žádného neviděl, a už vůbec ne takového, který by neustále hořel. Nenapadalo ho však, co jiného by to mohlo být.
Čaroděj se zamračil a uvažoval nad golemovými schopnostmi. Popravdě, měl jen jedinou možnost, jak si je ověřit... a, koneckonců, čaroděj se stejně musel pokusit o útěk.
Rhonin se snažil nevnímat bolest a pokusil se pohnout prsty, aby seslal kouzlo, které, jak doufal, ho zbaví strašlivého strážce...
Golem s neuvěřitelnou rychlostí vymrštil ruce a uchopil Rhonina za už tak spoutané ruce tak, že nyní nemohl pohnout ani prstem.
Čaroděje obklopil sžírající plamen, ale plamen kdesi uvnitř, spalující mu samotnou duši. Rhonin zařval a pak ještě jednou. Křičel dlouho a hlasitě, až mu hlasivky vypověděly službu.
Jen napůl při vědomí, s hlavou zvrácenou dozadu se modlil, aby oheň zhasl nebo ho co nejrychleji spálil celého.
Golem z něj sundal obě ruce.
Plameny v Rhoninovi pohasly. Podařilo se mu zvednout hlavu natolik, aby se podíval, co dělá jeho strašlivý strážce. Golemova groteskně posměšná tvář zírala přímo na něj, zcela lhostejná k mukám, jež své oběti právě způsobila.
„Ty... hajzle..."
Někde za golemem se ozval známý smích, při kterém čaroději vstávaly vlasy na hlavě.
„Uličník, uličník!" pištěl vysoký hlas. „Hrál si s ohněm, spálil se! Hrál si s ohněm, spálil se!"
Rhonin nahnul hlavu na stranu - nejprve opatrně a pak víc, když viděl, že jeho hrozivý společník nereaguje. Blízko vchodu stál goblin, kterému Nekros říkal Kryll, stejný goblin, o kterém Rhonin věděl, že pracuje pro Deathwinga.
Kryll měl i nyní na krku medailon s černým krystalem. Čaroděj žasl nad goblinovou arogancí. Nekros se přece musel podivit tomu, proč jeho sluha stále nosí Rhoninův talisman.
Kryll si všiml směru jeho pohledu. „Pan Nekros tě s ním nikdy neviděl, člověče - a my, goblini, vždycky rádi nosíme cetky!"
Muselo však za tím být ještě něco víc. „A taky má hodně práce, že jo?"
„Chytrý človíček, chytrý! A kdybys mu řekl. neposlouchal by! Ubohý, ubohý pan Nekros má tolik starostí! Stěhovat draky a vajíčka je pořádná práce!"
Golem na Kryllovu přítomnost vůbec nereagoval, což Rhonina nepřekvapovalo. Pokud se goblin nepokusí zajatce osvobodit, nechá Krylla na pokoji. „Takže ty sloužíš Deathwingovi..." Po skrčkově tváři přelétl stín. „Jeho vůli jsem konal... ano. Velmi, velmi dlouho..."
„Proč jsi sem přišel? Posloužil jsem tvému pánovi dobře, nebo ne? Dělal jsem mu přesně takového blázna, jakého chtěl, ne?"
Tohle z nějakého důvodu Krylla znovu rozveselilo. Jeho zubatý úsměv se ještě víc roztáhl a on odpověděl: „Větší blázen už není, dělal jsi ho nejen temnému pánovi. Dělal jsi blázna i mně, člověče!"
Rhonin tomu nemohl uvěřit. „A jak? Jak jsem posloužil tobě, gobline?"
„Skoro stejně, skoro stejně jako temnému pánovi - který má gobliny za hloupé, že budou někomu sloužit jenom tak!" V Kryllově hlase byl slyšet náznak hořkosti. „Ale už jsem sloužil dost!"
Rhonin se zamračil. Měla ta malá šílená postavičku na mysli to, co se domníval? „Ty chceš zradit i černého draka? Jak?"
Malý goblin téměř poskakoval nadšením. „Ubohý, ubohý pan Nekros je v takové situaci! Musí stěhoval draky, stěhovat vajíčka a smradlaví orkové všude kolem! Nemá čas přemýšlet, jestli tohle po něm chtějí! Možná by přemýšlel víc, ale když Aliance útočí ze západu, nemá čas! Musí jednat! Musí být ork, víš!"
„To nedává smysl..."
„Blázne!" Další salva smíchu. „Tys mi ho donesl!" Zvedl medailon a falešně se na Rhonina zamračil. „Rozbitý, když jsi padal - to si Deathwing myslí!"
Čaroděj sledoval, jak Kryll vydloubává drahokam uprostřed. Po několika okamžicích vyskočil kámen do připravené goblinovy ruky. Zvedl ho tak, aby ho Rhonin viděl. „A s tímhle - už žádný Deathwing..."
Rhonin nevěřil vlastním uším. „Už žádný Deathwing? Ty ho chceš tím kamenem zabít?"
„Nebo přinutit sloužit Kryllovi! Ano, možná mi bude sloužit." Kryll si povzdechl a v tom zvuku byla čistá nenávist. „...a už žádné podlézání tomu plazovi! Žádný poskok! Tohle jsem plánoval dlouho, chtěl jsem a chtěl a hledal jsem, kde nejzranitelnější, ano!"
Bez ohledu na situaci byl čaroděj nyní malým tvorečkem fascinován. „Ale jak?"
Kryll zamířil zpět k východu. „Nekros udělá cestu, ne že by to věděl... a tohle?" Vyhodil kámen do vzduchu a znovu jej chytil. „Je to část temného pána, člověče! Jeho moc proměněná v kámen jeho vlastním kouzlem! Musí to tak být, aby medailon fungoval! Víš, co to znamená, držet část draka?"
Rhonin zuřivě uvažoval. Co kdysi slyšel? ,„Mít u sebe část největšího z draků znamená mít moc nad jejich silou.' Ale to se ještě nikdy nestalo! Člověk sám by musel vládnout strašlivou mocí, aby to fungovalo! Kde..."
Golem zareagoval na jeho náhlé rozrušení. Ghoulské čelisti se otevřely a kostlivá raka se opět! začala natahovat po Rhoninovi. Čaroděj okamžitě ztuhnul a ani nedýchal.
Ohnivé monstrum se zastavilo, ale nestáhlo ruku zpět. Rhonin dál zadržoval dech a modlil se, aby se netvor znovu vrátil do původního stavu.
Kryll se zachichotal nad jeho postavením. „Ale ty máš teď svoje starosti, člověče! Nebudu zdržovat! Chtěl jsem jen někomu říct o svém štěstí - někomu brzo mrtvému, he?" Goblin odhopsal. „Musím jít! Nekros bude potřebovat mou pomoc, ó ano, bude!"
Rhonin už nedokázal déle zadržovat dech. Vydechl a doufal, že byl nehybný dost dlouho.
Omyl.
Golem po něm vztáhl ruce - a všechny myšlenky na zrádného malého Krylla okamžitě zmizely spolu s tím, jak Rhonina znovu zachvátily plameny spalující ho zevnitř.
Stmívalo se příliš pomalu, ale zároveň v jistém ohledu pro Vereesu až příliš rychle. Jak nařídil Krasus, nikomu neřekla o tom, co medailon umí, a na Romovu radu ho skryla co nehlouběji pod šaty. Její cestovní plášť, nyní už značně obnošený, byl pro podobnou věc jako stvořený, přestože kdyby se někdo podíval hodně zblízka, uviděl by řetízek.
Krátce po návratu k ostatním si vzal Rom Gimmela stranou a o něčem s ním hovořil. Elfka si všimla, že se oba krátce podívali směrem k ní. Rom evidentně chtěl, aby jeho zástupce rovněž věděl o Krasově rozhodnutí, a soudě podle trpaslíkova výrazu se to Gimmelovi nelíbilo o nic víc než jeho veliteli.
Ve chvíli, kdy světlo v díře zmizelo, začali trpaslíci metodicky odstraňovat kameny. Vereesa neviděla důvod, proč tenhle nebo tamten kámen musel být odstraněn dříve než nějaký jiný, ale Romovi muži byli neoblomní. Nakonec si sedla a snažila se nemyslet na ztracený čas.
Když byly poslední kameny odstraněny, ozval se jí v hlavě hlas čaroděje, zpočátku jakoby k smrti vyčerpaného.
Cesta ven... je otevřena, Vereeso Windrunner?
Musela se otočit a předstírat, že kašle, aby odpověděla: „Právě skončili."
Pak můžete pokračovat. Jakmile budete venku, vyndej talisman, ať už jsi ho skryla kamkoli. To mi umožní vidět, co leží před vámi. Nebudu s tebou hovořit, dokud s trpaslíkem z Aerie nevyjdete ven z tunelu.
Když se otočila, přišel k ní Falstad. „Jste připravená, má elfí paní? Horští trpaslíci se nás chtějí zbavit co nejrychleji, alespoň mi to tak připadá."
Ve skutečnosti už Rom stál u východu a jeho matná postava jim netrpělivě kynula, aby vyšplhali ven. Vereesa a Falstad se kolem něj téměř přehnali a razili si cestu vzhůru rozšířeným otvorem, jak nejrychleji dovedli. Hraničářce jednou sklouzla noha, ale podařilo se jí včas zachytit. Vítr vanoucí seshora ji pobízel dál. Podzemí jí nepřirostlo k srdci a ona doufala, že okolnosti je brzy nedonutí vrátit se tam.
Falstad, jenž dorazil nahoru první, hraničářce nyní podával silnou paži. Téměř bez námahy Vereesu vytáhl nahoru a postavil vedle sebe.
V okamžiku, kdy byli oba venku, začali trpaslíci zakrývat díru kameny. Vereesa si jen tak-tak stačila sáhnout pro věci.
„Takže, co teď?" zeptal se Falstad. „Lezeme nahoru?"
Ukázal na úpatí hory, kterou z této strany tvořila i v tmavé noci zřetelná několik set metrů vysoká holá skála. Ať se elfka snažila jakkoli, neviděla žádný vchod, což ji zmátlo. Podle toho, jak to Rom popisoval, věřila, že ho uvidí přímo před sebou.
Obrátila se, aby na něj dolů zavolala, ale zjistila, že po díře není ani památky. Vereesa si klekla a přiložila ucho k malému otvoru, který jediný zbyl. Neslyšela vůbec nic.
„Zapomeňte na ně, má elfí paní. Zase zalezli do díry." Falstadův tón dával tušit opovržení nad jeho horskými bratranci.
Elfka přikývla a vzpomněla si na Krasovy instrukce. Odhrnula plášť, vytáhla medailon a položila si jej na prsa. Vereesa předpokládala, že čaroděj nebude mít potíže ve tmě vidět, jinak by jim nebyl příliš platný.
„Co to je?"
„Pomoc... doufám."
Krasus ji sice varoval, aby nikomu nic neříkala, ale určitě nečekal, že nechá Falstada hádat. Trpaslík by ji měl za blázna, kdyby začala mluvit zdánlivě sama k sobě.
Vidím všechno docela dobře, oznámil jí čaroděj zničehonic, až sebou polekaně trhla. Děkuji ti.
„Co se děje? Proč jste poskočila?"
„Falstade, víš, že Rhonina na tuhle misi poslali Kirin Tor?"
„Jo, a taky vím, že ne na takovou, jak nám řekl. Proč?"
„Tenhle medailon je od čaroděje, který ho vybral, který mu dal ten skutečný úkol, jeho část, myslím, vyžaduje, aby Rhonin vstoupil do hory."
„Proč?" Trpaslík vůbec nezněl překvapeně.
„To mi doposud zcela neobjasnil. Co se týče toho medailonu, umožňuje jednomu z těch čarodějů, Krasovi, se mnou mluvit."
„Ale já nic neslyším."
„Takhle to bohužel funguje."
„Typické čarodějnictví," poznamenal trpaslík a použil stejný tón, jako když mluvil o svých bratrancích.
Raději byste měli vyrazit, navrhl Krasus. Čas, jak říkají, je podstatou všeho.
„Stalo se vám něco? Znovu jste poskočila!"
„Jak říkám, nemůžeš ho slyšet, ale já ano. Chce, abychom vyrazili. Říká, že nás povede!"
„On vidí?"
„Skrze krystal."
Falstad přešel k medailonu a dotkl se prstem kamene. „Přísahám u Aerie, že jestli nás taháte za nos, bude vás můj duch strašit do konce života, čaroději! Přísahám!"
Řekni trpaslíkovi, že máme podobné cíle.
Vereesa to zopakovala Falstadovi, který s pokrčením ramen přikývl. I elfka měla své výhrady, nechala si je však pro sebe. Krasus řekl, že jejich cíle jsou „podobné." To však vůbec nemuselo znamenat, že jsou stejné.
Nehledě na podobné myšlenky, rozhodla se řídil Krasovými prvními instrukcemi, které jí dávaly alespoň naději, že je dostane dovnitř. Zprvu se jeho navigace zdála poněkud zvláštní, neboť přinutil oba jít kolem hory způsobem, který je, na její vkus, až příliš okrádal o čas. Pak je však čaroděj zavedl na snadno dostupnou stezku, jež je přivedla přímo k vysokému ale úzkému vchodu do jeskyně, o kterém Vereesa věřila, že musí být vstupem dovnitř. Pokud ne, pak si určitě se svým podezřelým průvodcem promluví.
Starý trpasličí důl, řekl Krasus. Orkové si myslí, že nikam nevede.
Vereesa to místo zkoumala, jak nejlépe to ve tmě šlo. „Proč ho Rom se svými lidmi nepoužil, jestli vede dovnitř?"
Neboť trpělivě čekali.
Chtěla se zeptat, na co čekali, ale najednou ji chytil Falstad za paži.
„Poslouchejte!" zašeptal trpaslík. „Něco se blíží!"
Skryli se za skalnatý výběžek - právě včas. Jakýsi hrozivý tvor se blížil evidentně cíleně k ústí jeskyně a co chvíli vydával podivný sykot. Vereesa rozeznala dračí hlavu, jak se rozhlíží kolem sebe a její rudé oči matně září do noci.
„A tohle je ještě lepší důvod, proč nešli dovnitř," zašeptal Falstad. „Bylo mi jasné, že to je moc snadné, než aby to byla pravda!"
Drakova hlava ztuhla. Zvíře se otočilo směrem k nim.
Musíte zůstat tiše. Dračí sluch je velmi jemný.
Elfka nepovažovala za nutné předat tak zjevný fakt dál. Sevřela jílec meče a sledovala, jak obr udělal několik kroků směrem k jejich skrýši. Velikostí se ani zdaleka nerovnal Deathwingovi, nicméně by ji i Falstada zřejmě bez větších problémů spolkl.
Za hlavou se náhle roztáhla křídla - křídla, která díky svému nočnímu vidění elfka rozeznala jako špatně vyvinutá a jaksi deformovaná. Nebylo divu, že tenhle drak dělal orkům hlídacího psa.
A kde vůbec byl jeho pán? Orkové nikdy nenechávali draky samotné, ani když byli odsouzeni k tomu nikdy nevzlétnout.
Její otázku brzy zodpověděl krátký příkaz. Kousek za zvířetem se objevila pohybující se louče, jež matně osvětlovala tělo ohromného orka. V druhé ruce měl meč téměř dvakrát tak dlouhý jako Vereesin. Hlídač na draka něco zakřičel a ten odpověděl zlostným zasyčením. Ork zopakoval svůj příkaz.
Zvíře se pomalu začalo obracet od ukryté dvojice. Vereesa zatajila dech a doufala, že válečník i se svým svěřencem brzy zmizí.
V tu chvíli drahokam v medailonu náhle zaplál tak jasně, že osvětlil celé prostranství kolem výběžku.
„Schovejte to!" zašeptal Falstad.
Hraničářka se snažila, ale už bylo příliš pozdě. Nejen že se otočil drak, ale tentokrát zareagoval i ork. S loučí i mečem před sebou vyrazil směrem k jejich skrýši. Rudý obr kráčel za ním připraven na jeho povel zaútočit.
Sundej medailon z krku, rozkázal Krasus. Buď připravena hodit jej směrem k drakovi.
„Ale..."
Udělej to.
Vereesa rychle sundala talisman a připravila si ho do ruky. Falstad na svou společnici udiveně pohlédl, ale nic neříkal.
Ork se blížil. Už sám o sobě by byl velkou hrozbou, ale s drakem po boku hraničářka s trpaslíkem neměli šanci.
Řekni trpaslíkovi, ať se ukáže.
„Chce, abys tam šel, Falstade," zašeptala, ne zcela jistá, proč se vůbec obtěžovala trpaslíkovi takovou šílenost říkat.
„A byl by radši, kdybych šel tomu drakovi přímo do chřtánu nebo si mám lehnout a nechat ho, ať si mě vezme sám?"
Není čas.
I teď zopakovala čarodějova slova. Falstad zamrkal, zhluboka se nadechl a přikývl. S připraveným kladivem se prosmýkl kolem Vereesy a vystoupil zpoza skály.
Drak zařval. Ork zavrčel a roztáhl hubu s ohromnými kly do natěšeného šklebu.
„Trpaslík!" zahřměl. „Dobře! Už sem se tu začínal nudit! Pobavíme se, než tě dám sežrat tady Zaraszovi! Taky už má hlad!"
„To my se pobavíme s tebou a tvýma bráchama uvnitř, prasečí ksichte! Už mi tam byla zima! Ale rozbíjení lebek mě vždycky zahřeje!"
Ork i drak se blížili.
Hoď talisman po drakovi, teď! Musí dopadnout někde u jeho tlamy!
Ten rozkaz zněl tak absurdně, až Vereesa pochybovala, že slyšela správně. Pak ji napadlo, že snad Krasus skrze medailon dokáže seslat nějaké kouzlo, které by zneškodnilo alespoň draka.
Házej, než tvůj přítel přijde o život!
„Falstade!" Hraničářka vyskočila k překvapení obou hlídačů. Rychle se podívala na orka - a pak s dokonalou přesností hodila medailon po drakově hlavě.
Drak natáhl krk a se srovnatelnou šikovností chytil talisman do tlamy.
Vereesa zaklela. Tohle Krasus určitě nečekal.
Stala se však zvláštní věc, která způsobila, že všichni tři válečníci se zastavili. Místo toho, aby leviatan medailon spolkl nebo vyplivl někam daleko, klidně stál a kýval hlavou. Z úst mu vyšla rudá záře, ale nezdálo se, že by drakovi nějak ubližovala.
K úžasu všech si obr sedl.
Ork, kterému se to vůbec nelíbilo, zařval jakýsi povel. Drak ho však zjevně neslyšel a místo toho se díval, jako by poslouchal nějaký vzdálený hlas.
„S tvým pejskem je radost si hrát, orku!" dráždil ho Falstad. „Vypadá to, že si to tu budeš muset vybojovat sám!"
Místo odpovědi zelený obr švihl loučí tak, že trpaslíkovi málem zapálil vousy. Falstad zaklel a použil kladivo, kterým téměř rozdrtil orkovu napřaženou paži. To na druhou stranu umožnilo hlídači provést výpad mečem.
Vereesa nerozhodně stála stranou. Chtěla pomoci Falstadovi, ale nevěděla, jestli se drak každou chvíli nevymaní z toho zvláštního transu a nepřidá se ke svému pánovi. Kdyby k tomu došlo, někdo se mu musel postavit.
Trpaslík s orkem si vyměňovali rány a louče s mečem se vyrovnávala kladivu. Ork se pokoušel zatlačit trpaslíka zpět a evidentně doufal, že jeho protivník na nerovném terénu upadne.
Elfka se znovu podívala na draka. Stále ještě měl hlavu nakloněnu na stranu. Oči dokořán otevřené, ale hledící jakoby do prázdna.
Vereesa se od leviatana otočila a zamířila na pomoc Falstadovi. Jestli je drak napadne, nedá se nic dělat. Nemohla riskovat smrt svého druha.
Ork vycítil její příchod, neboť jak se k němu blížila, máchl naslepo loučí směrem k ní. Vereesa zalapala po dechu, když jí plameny téměř olízly tvář.
Přesto její příchod přinutil orka bojovat na dvou frontách a jeho pokus popálit ji způsobil, že se odkryl. Falstada nemusel nikdo pobízet, aby toho využil. Kladivo udeřilo.
Strašlivý výkřik orka málem přehlušil i zvuk praskajících kostí. Meč vyklouzl zelenému válečníkovi z chvějící se ruky. Kladivo ji rozdrtilo od ramene po loket a zcela ochromilo.
Zaslepen bolestí i vztekem bodl hlídač loučí do Falstadovy hrudi. Trpaslík zavrávoral a zuřivě hasil oheň zachvacující jeho vousy i hruď. Jeho protivník chtěl znovu udeřit, ale elfka mu v tom zabránila.
„Elfička!" zavrčel. „Tebe si taky upečeni!"
Díky louči a delší paži dosáhl ork dál než ona. Vereesa se dvakrát sehnula, aby unikla ohni. Tohle musela ukončit brzy, nebo ji ork zasáhne.
Když po ní máchl potřetí, nemířila na něj, ale na louči. To znamenalo dovolit plamenům přiblížit se velice těsně. Orkova tvář se při jeho výpadu zkroutila do vražedného šklebu.
Čepel meče se zaryla do dřeva a vytrhla ho z ruky překvapeného hlídače. Vereesa, daleko úspěšnější než doufala, se vrhla vpřed a vzala louči s sebou.
Oheň zasáhl orka přímo do tváře. Zařval bolestí a máchnutím ruky odhodil louči pryč. Ta však už vykonala svou práci. Jeho oči, nos a větší část čela byly seškvařeny žárem. Už nemohl nic vidět.
S jistým pocitem viny, ale s vědomím, že ho musí utišit, probodla Vereesa orka mečem a uťala jeho bolestivé nářky.
„U Aerie!" nadával Falstad. „Myslel jsem, že už se neuhasím!"
Elfka lapala po dechu, ale podařilo se jí ze sebe dostat: „Jsi... jsi... v pořádku?"
„Rozesmutněn ztrátou tolik let pěstěného vousu, ale dostanu se z toho! Co ten náš přerostlý pejsek?"
Drak nyní ležel na všech čtyřech, jako by se chystal spát. Medailon byl stále v jeho tlamě, ale pak ho rudý obr něžně pustil před sebe na zem a podíval se na oba válečníky, jako by čekal, že ho jeden z nich zvedne.
„Copak chce, abychom udělali to, co si myslím, že máme udělat, má elfí paní?"
„Obávám se, že ano... a vím také, kdo mu to poradil." Vyrazila směrem k ležícímu draku.
„Nemyslíte vážně, že to chcete zvednout, že ne?"
„Nemám na vybranou."
Jak se hraničářka blížila, drak ji sledoval pohledem.
O dracích se tvrdilo, že velmi dobře vidí ve tmě, a mají ještě dokonalejší čich. Takhle blízko by Vereesa jistě neunikla.
Opatrně uchopila talisman cípem svého pláště. Vzhledem k pobytu v dračí tlamě z něj kapaly sliny. Elfka ho s jistým odporem očistila, jak nejlépe to šlo.
Drahokam náhle zaplál.
Cesta je volná, ozval se Krasův monotónní hlas. Raději byste si měli pospíšit, než přijdou další.
„Co jste udělal s tím monstrem?" zašeptala.
Promluvil jsem s ním. Nyní už pochopil. Rychle. Mohli by přijít další.
Ten drak rozuměl? Vereesa se chtěla zeptat čaroděje
i na mnohem víc, ale věděla, že uspokojivou odpověď by stejně nedostala. Musela se tedy smířit se zdánlivě nemožným, za což však mu byla velice vděčná.
Vrátila řetízek na krk a nechala talisman volně viset. Falstadovi jen řekla: „Máme jít dál."
Trpaslík stále ještě kroutil hlavou při pohledu na ležícího draka, ale následoval ji.
Krasus tedy dodržel slovo. Provedl je přes opuštěný důl až k průchodu, o kterém by si Vereesa nikdy nemyslela, že může někam vést, natož do horské pevnosti. Oba museli šplhat po těsné a dost nebezpečné stezce, ale konečně se octli v horním patře poměrně velké podzemní jeskyně.
Jeskyně plné pobíhajících orků.
Z římsy, na kterou se vyšplhali, viděli strach nahánějící válečníky, jak spěšně cosi balí a nakládají na vozy. Na jedné straně sedlal jeden ošetřovatel draka, zatímco druhý se zřejmě připravoval na okamžitý odlet.
„Zdá se, že se chystají k odchodu!"
I jí to tak připadalo. Nahnula se, aby lépe viděla.
Zabralo to...
Krasus promluvil, ale Vereesa z jeho hlasu okamžitě poznala, že tahle slova byla určena jemu samému. S největší pravděpodobností vůbec netušil, že něco nahlas řekl. Copak on měl nějak v úmyslu přimět orky opustit Grim Batol? Bez ohledu na její překvapení, když viděla, co dokázal s tím drakem, pochybovala, že by měl až takový vliv.
Drak připravovaný k odletu se náhle pohnul směrem k východu z jeskyně. Jeho jezdec se připoutal a připravil se. Na rozdíl od bojové nebo hlídkové mise byl však drak plně naložen zásobami.
Znovu se skryla a uvažovala. Přestože opuštění Grim Batolu bezesporu znamenalo pro Alianci ohromnou zprávu, vyvolávalo v ní rovněž spoustu otázek i jisté obavy. K čemu by byl orkům Rhonin, jestli odtud odjížděli? Jistě nebudou ztrácet čas taháním se s nějakým nepřátelským čarodějem.
A skutečně chtěli přestěhovat všechny draky?
Čekala, že jí dá Krasus nějaké další instrukce, ale čaroděj zůstával tajemně mlčenlivý. Vereesa se rozhlédla a pokusila se rozhodnout, kterou cestou by se nejrychleji dostali k místu, kde věznili Rhonina... tedy za předpokladu, že už nebyl zabit.
Falstad jí položil ruku na rameno. „Tam dole! Vidíte ho?"
Podívala se naznačovaným směrem — a spatřila goblina. Cupital kolem stěny a mířil přímo k východu po jejich levé straně.
„To je Kryll! Určitě je to on!"
I elfka si tím byla jistá. „Zdá se, že se tu vyzná!"
„Jo! Proto nás zavedl ke svým spojencům, trolům!"
Ale proč je goblin nenechal orkům? Proč je místo toho vydal těm vražedným trolům? Orkové by je jistě rádi oba vyzpovídali.
Dost přemítání. Neměla tušení. „Krase! Můžeš nám ukázat, kudy se dostanem tam dolů, kam nyní míří ten goblin?"
V hlavě se jí neozval žádný hlas.
„Krase?"
„Co se děje?"
„Zdá se, že čaroděj neodpovídá."
Falstad si odfrkl. „Takže je to na nás?"
„Prozatím se to tak zdá." Napřímila se. „Tamta římsa. Měla by nás dovést, kam chceme. Orkové se jistě postarali, aby byly tunely dobře průchodné."
„Takže jdeme dál bez čaroděje. Dobře. Tak se mi to líbí víc."
Vereesa s úsměvem přikývla. „Ano, jdeme bez čaroděje - ale ne bez našeho malého přítele Krylla."