19.kapitola
Devatenáct
Nekros Skullcrusher odvrátil hlavu od té spoušti, znechucen, ale rozhodnutý nedovolit takové maličkosti, aby nějak ovlivnila jeho plány.
„Tak to bysme měli čaroděje..." zamumlal a snažil se nemyslet na to, jaké asi kouzlo musel ten člověk seslat, že nakonec zničilo i zdánlivě nesmrtelného golema. Zcela jistě muselo být velmi mocné, takže stálo život nejen samotného čaroděje, ale způsobilo, že v celé této části patra byla většina tunelů zavalena.
„Vyhrabat tělo?" zeptal se jeden z vojáků.
„Ne. Ztráta času." Nekros sevřel v dlani váček s Duší démona, myšlenkami už opět u poslední fáze svého zoufalého plánu. „Odjíždíme z Grim Batolu, okamžitě."
Ostatní orkové ho následovali, většina z nich však měla z jeho náhlého rozhodnutí pevnost evakuovat špatný pocit, ale nikomu se zřejmě nelíbila myšlenka vzepřít se jeho rozkazu a zůstat zde, obzvláště jestli čarodějovo kouzlo mohlo nějak oslabit stabilitu zbývajících tunelů.
Rhoninovu hlavu něco s neuvěřitelnou silou tisklo k zemi. Tlak byl tak silný, že měl pocit, jako kdyby mu měla každou chvíli prasknout lebka. S obrovským úsilím otevřel oči a pokusil se zjistit, co na něj tolik tlačí a jestli by se to nedalo rychle odstranit.
Zvedl oči směrem vzhůru a zalapal po dechu.
Jen několik centimetrů nad jeho hlavou visela lavina kamení - ve skutečnosti musela mít tunu, možná i víc. Slabá záře, jediná viditelná známka štítu, jež prve vyčaroval, mu objasnila, jak to, že ještě nebyl rozdrcen na padrť.
Uvědomil si, že tlak na jeho hlavu byl způsoben částí jeho vlastní mysli, které se podařilo držet kouzlo aktivní, čímž si zachránil život. Vzrůstající bolest mu však dávala jasně najevo, že štít každým okamžikem slábne.
Pohnul se ve snaze nalézt pohodlnější polohu, která by mohla poněkud zmírnit strašlivý tlak - a ucítil, jak ho cosi tlačí pod bradou. Rhonin po tom opatrně sáhl. Předpokládal, že je to jen kámen, ale v okamžiku, kdy se toho jeho prsty dotkly, zaznamenal stopy magie.
Zvědavost na chvíli převládla nad strachem z laviny kamení. Rhonin předmět vytáhl a podržel před očima.
Černý drahokam. Jistě stejný kámen, jenž byl kdysi zasazen uprostřed Deathwingova medailonu.
Rhonin se zamračil. Naposled medailon viděl při Kryllově smrti. V tu chvíli si kamene vůbec nevšímal, neboť jeho mysl byla plně upřena na nebezpečí hrozící Vereese...
Vereesa! Elfčina tvář se mu v duchu objevila před očima v plné kráse. Ona i trpaslík byli kousek dál, chráněni jeho původním kouzlem, ale...
Znovu se pohnul a pokusil se podívat směrem, kde by mohli oba být. Když se však pohnul, tlak na jeho hlavu zesílil a kameny nad ním se propadly o několik drahocenných centimetrů.
Ve stejnou chvíli uslyšel nadávat nějaký hluboko posazený hlas.
„F... Falstade?" vydechl Rhonin.
„Jo..." ozvala se poněkud vzdálená odpověď. „Věděl jsem, že žiješ, čaroději, protože nás to nerozmačkalo, ale už jsem si myslel, že se neprobereš! Bylo načase!"
„Máš... je Vereesa naživu?"
„Těžko říct. Trochu ji vidím díky tomu světlu z tvého kouzla, ale je moc daleko, abych se mohl přesvědčit! Ale co jsem se probudil, neslyšel jsem ji vydat žádný zvuk!"
Rhonin zaskřípal zuby. Ona musela přežít. „Falstade! Jak vysoko nad tebou jsou ty kameny?"
Jeho společník se hořce zasmál. „Tak, že mě lechtají na nose, člověče, jinak bych z pod nich vyklouzl, abych se na ni podíval! Nikdy mě nenapadlo, že přežiju vlastní pohřeb!"
Čaroděj se snažil jeho poslední poznámku ignorovat a přemýšlel nad tím, co trpaslík říkal o vzdálenosti laviny. Zcela jasně, čím dál kouzlo od Rhonina působilo, tím bylo slabší. Vereesa i Falstad byli zachráněni před rozdrcením, ale hraničářku mohl zasáhnout nějaký kámen do hlavy - možná dokonce smrtelně.
Přesto musel Rhonin doufat, že tomu tak není.
„Člověče... jestli toho po tobě nechci příliš moc... můžeš cokoli udělat?"
Mohl je zachránit? Zbylo mu ještě dost síly? Vložil černý kámen do kapsy, zcela soustředěný na daleko aktuálnější problém. „Dej mi chvilku..."
„A co jiného mi asi zbývá, co?"
Tlak na čarodějovu hlavu dál rostl děsivým tempem. Rhonin pochyboval, že štít ještě dlouho vydrží, ale přesto ho musel udržet, zatímco se pokusí o druhé, ještě složitější kouzlo.
Nejen že musel odtud přenést všechny tři, ale navíc musel být opatrný, aby skončili na bezpečném místě. Tohle všechno, zatímco se jeho zbité tělo marně pokoušelo vzpamatovat.
Jak dlouho už asi kouzlo fungovalo? Bolelo ho myslet, ale podařilo se mu alespoň dát dohromady slova. Pokud je však vysloví, jeho koncentrace na štít zeslábne. Jestli mu to bude trvat příliš dlouho...
Ale mám jinou možnost?
„Falstade, zkusím to..."
„To bys mi udělal nesmírnou radost, člověče! Myslím, že mi ty šutry už tlačí na prsa!"
I Rhonin si tohoto dalšího sesuvu všiml. Rozhodně si musel pospíšit.
Kameny nad ním se povážlivě zatřásly.
Rhonin volnou rukou nakreslil ve vzduchu symbol.
Štít zmizel. Tuny kamene se zhroutily...
A on najednou zjistil, že leží na zádech a zírá na mraky zataženou oblohu.
„Dagathovo kladivo!" zahřměl Falstad po jeho boku. „To jsi to musel nechat na poslední chvíli?"
Nehledě na bolest se Rhonin posadil. Chladný vítr mu pomohl se rychleji probrat a zorientovat se. Podíval se směrem, odkud slyšel trpaslíka.
Rovněž Falstad už seděl. Jezdec na gryfonu měl v očích divoký pohled, který výjimečně neměl nic společného s bitvou. Jeho tvář byla dokonale bledá, tak moc, že by si Rhonin nikdy nedokázal představit, že je to u neohroženého trpaslíka možné.
Už nikdy, nikdy, nikdy nevlezu do žádného tunelu! Od nynějška pro mě existuje jenom nebe! Dagathovo kladivo!"
Čaroděj by odpověděl, ale jeho pozornost upoutalo zachrčení odněkud z větší dálky. Postavil se na nejisté nohy a belhal se k ležícímu Vereesinu tělu. Nejprve Rhonina napadlo, jestli to zachrčení nebylo jen výplodem jeho fantazie - hraničářka se totiž zdála být zcela bez života - ale pak ho uslyšel znovu.
„Ona... ona žije, Falstade!"
„Jo, to jde přece poznat z toho chrčení, ne! Samozřejmě že žije! Ale rychle! Jak je na tom?"
„Vydrž..." Rhonin elfku opatrně otočil a prohlížel její tvář, hlavu i tělo. Na několika místech měla zhmožděniny a paži měla odřenou do krve, nicméně jinak se zdála být v pořádku, stejně jako oba její společníci.
Když ji opatrně zvedl hlavu, aby prozkoumal ránu na temeni, otevřela Vereesa oči. „R... Rhoni..."
„Ano, jsem to já. Uklidni se. Myslím, že jsi dostala ránu do hlavy."
„Vzpomínám... vzpomínám si..." Hraničářka opět na chvíli zavřela oči, pak se najednou posadila, oči dokořán vytřeštěné, ústa otevřená hrůzou. ,,Strop! Strop! Padá na nás!"
„Ne!" Vzal ji do náruče. „Ne, Vereeso! Jsme v bezpečí! Jsme v bezpečí..."
„Ale ten strop..." elfčina tvář se uvolnila. „Ne, už nejsme v jeskyni... ale kde vlastně jsme, Rhonine? Jak jsme se sem dostali? Jak jsme to vůbec mohli přežít?"
„Pamatuješ si na ten štít, který nás zachránil od golema? Poté, co se ta zrůda sama zničila, štít stále držel, dokonce i poté, co se strop zhroutil. Byli jsme jako pod skleněnou pokličkou, ale vydržela dost dlouho, aby nás to nerozmačkalo."
„Falstad! Je..."
Trpaslík k ní přistoupil z drahé strany. „Zachránil nás všechny, má elfí paní. Zachránil, ale hodil nás sem, doprostřed ničeho!"
Rhonin zamrkal. Doprostřed ničeho? Rozhlédl se kolem. Zasněžený hřeben, chladný vítr - a každým okamžikem stále ledovější - a neuvěřitelně husté mraky všude kolem... čaroděj věděl naprosto přesně, kde jsou, i navzdory temnotě, jež je obklopovala. „Ne ničeho, Falstade. Myslím, že jsem nás přenesl na vrchol té hory. Myslím, že všechno, včetně orků, nyní leží pod námi."
„Na vrchol hory?" opakovala Vereesa.
„Jo, to by dávalo smysl."
„A soudě podle skutečnosti, že vás oba vidím čím dál lépe, obávám se, že se blíží úsvit." Rhonin se znovu ušklíbl. „Což znamená, že jestli Nekros Skullcrusher drží slovo, každým okamžikem všichni vyjdou z hory i s vejci a vším ostatním."
Vereesa i trpaslík na něj udiveně pohlédli. „A proč by dělali něco tak hloupého?" zeptal se Falstad. „Proč by odcházeli z tak bezpečného místa?"
„Kvůli invazi blížící se od západu, čarodějové a trpaslíci na rychlých gryfonech. Stovky, možná tisíce trpaslíků a čarodějů. A snad i nějací elfové. Proti takové přesile, a hlavně proti magii, by Nekros se svými muži neměl šanci ani v relativním bezpečí hory..." Čaroděj zavrtěl hlavou. Situace by zřejmě byla jiná, kdyby si velitel uvědomil skutečný potenciál talismanu, který měl v ruce, ale Nekros si ho evidentně neuvědomoval, nebo byla jeho loajalita k velitelům z Dun Algazu silnější než cokoli jiného. Ork se rozhodl jít na sever, a tak šel.
Falstad tomu stále nemohl uvěřit. „Invaze? Kde by dokonce i ork přišel na tak šílený nápad?"
„Od nás. Z naší přítomnosti zde. Obzvláště z mé. Deathwing chtěl, abych sem šel a posloužil jako živý důkaz blížícího se útoku Aliance! Tenhle Nekros je šílený! Už předtím si myslel, že invaze se blíží, a když jsem se objevil uprostřed pevnosti, byl si tím naprosto jistý." Rhonin se podíval na svůj zlomený prst, který bolestivě opuchl. S tím si poradí, až bude moci, ale v tuto chvíli bylo v sázce víc než jeden prst.
„Ale proč by to černé monstrum chtělo, aby orkové odešli?" zeptala se hraničářka. „Co by tím získalo?"
„Myslím, že vím..." Rhonin se postavil, přešel k okraji skály a zahleděl se dolů, opatrně, aby ho vítr nesmetl. Nic neviděl, ale měl dojem, že slyší nějaký hluk... snad zástup vojáků s plně naloženými vozy? „Myslím, že místo aby chtěl Dračí královnu zachránit -jak se mne snažil přesvědčit - chce ji zabít! Bylo to příliš riskantní, dokud byla uvnitř, ale na otevřeném prostranství se může zkrátka snést z oblohy a zabít ji jediným úderem!"
„Jsi si jistý?" zeptala se ho elfka, která mezitím přešla k němu.
„Musí to tak být." Zvedl hlavu. Ani hustý mrak nad nimi nedokázal skrýt fakt, že úsvit se rychle blížil. „Nekros chtěl odjet do úsvitu..."
„Je blázen?" zabručel Falstad. „Dávalo by přece větší smysl, kdyby se ten zatracený ork pokusil odjet za tmy!"
Rhonin zavrtěl hlavou. „Deathwing vidí v noci velice dobře, možná lépe než kdokoli z nás! Nekros během výslechu naznačil, že je připraven na všechno, dokonce i na Deathwinga! Vlastně mi připadalo, že se nemůže dočkat, až se objeví!"
„Ale to by dávalo ještě menší smysl!" odpověděla hraničářka. „Jak by ho mohl porazit jediný ork?"
„A jak dokázal ovládnout Dračí královnu - a jak se mu podařilo vyvolat stvůru, jakou byl ten ohnivý golem?" Tyhle otázky ho znepokojovaly víc, než dával najevo. Ten předmět, který ork vlastnil, měl zcela jistě výjimečné vlastnosti, ale byl skutečně tak mocný?"
Falstad na ně najednou zamával, aby se ztišili, a ukázal směrem k severozápadu, kamsi daleko za hora.
Z výše plujících mraků se vynořil velký stín a znovu zmizel, jak prudce klesal do husté mlhy.
„To je Deathwing..." zašeptal trpaslík.
Rhonin přikývl. Konec dohadů. Jestli Deathwing přišel, znamenalo to jen jedinou věc. „Ať už se bude dít cokoli, právě to začalo."
Dlouhý zástup orků se pohnul přesně v okamžiku, kdy se Grim Batolu dotkly první paprsky svítání. Vozy byly vepředu a vzadu obklopeny vojáky vyzbrojenými čerstvě nabroušenými sekerami, meči a kopími. Vedle peónů jako řidičů jela vždy eskorta, obzvláště vedle vozů vezoucích dračí vejce. Každý ork cestoval, jako by byl připraven se každou vteřinu utkat s nepřítelem, neboť zpráva o invazi se rychle rozšířila.
Na jednom z několika málo koňů, které orkové měli k dispozici, seděl Nekros Skullcrusher a netrpělivě sledoval odjezd. Jezdce na dracích i s jejich zvířaty poslal napřed do Dun Algazu, aby v případě jeho neúspěchu zůstalo Hordě alespoň několik draků. Škoda, že se neodvážil použít je k transportu vajec, ale z jednoho svého dřívějšího pokusu věděl, jaké šílenství to je.
Vypravit vůz schopný převézt draka by bylo nemožné, a tak zbylo na Nekrosovi, aby se postaral o zbývající dvě zvířata. Alexstrasza a překvapivě
i Tyran následovali zástup vědomi si moci, kterou nad nimi měla Duše démona. Pro nemocného samce to nebyla snadná situace; Nekros pochyboval, že cestu vůbec přežije, přesto ork neměl jinou možnost.
I tak byl na oba draky nádherný pohled. Samice působila ještě impozantnějším dojmem, neboť byla v daleko lepším stavu než její partner. Nekros jednou zachytil její pohled a z očí jí vyčetl nenávist. Orkovi to bylo jedno. Bude ho ve všem poslouchat, dokud bude mít u sebe artefakt schopný ovládnout jakéhokoli draka.
Když už se jeho myšlenky stočily k drakům, zvedl zrak směrem k obloze. Husté mraky skýtaly pro jakékoli létající zvíře dokonalé místo k úkrytu. Něco se rozhodně stane. I kdyby Aliance byla ještě příliš daleko, Deathwing se bezpochyby objeví. Nekros s tím počítal.
Lidé zjistí, jaké šílenství bylo vložit své vítězství do spárů temného. To, co dokázalo ovládnout jednoho draka, bude jistě působit i na druhého. S Duší démona se velitel orků zmocní nejnebezpečnějšího ze všech stvoření. On, Nekros, se stane pánem Deathwinga... ale jen pokud se ten zatracený plaz vůbec objeví.
„Kde seš, ty zatracená mrcho?" bručel si pro sebe. „Kde?"
Poslední řada vojáků vyšla z jeskyně. Nekros sledoval, jak pochodují kolem něj. Pyšní, divocí vzpomínali na časy, kdy Horda neznala porážku, kdy neznali nepřítele, kterého by nedokázali zabít. S Deathwingem ve své moci tuhle slávu znovu vzkřísí. Horda opět povstane, i ti, kdo se již vzdali. Orkové se přeženou přes země Aliance jako povodeň, která smete lidi i jejich spojence.
A snad pak bude mít Horda i nového náčelníka. Poprvé za celou dobu si Nekros troufl představit si sebe sama v takovém postavení. Dokonce i Zuluhed se mu bude klanět. Ano, on, kdo přinese svým lidem vítězství, bude jistě prohlášen jejich vládcem.
Válečný náčelník Nekros Skullcrusher...
Pobídl koně a přidal se k zástupu. Vypadalo by to podezřele, kdyby nejel s nimi. Mimo to, vlastně ani nezáleželo na tom, kam se postaví; Duše démona mu dávala kontrolu nad draky i na dálku. A žádný drak jeho moci neunikne, pokud talisman nepustí z ruky -což zjizvený ork v žádném případě neměl v úmyslu.
Kde je ta černá stvůra?
A jakoby v odpověď se ozval uši drásající řev. Nepřicházel však z nebe, jak si Nekros původně myslel, ale jakoby ze samotné země obklopující pochodující orky. Mezi vojáky vypukl zmatek, jak se všichni snažili najít svého nepřítele.
O sekundu později vybuchla okolní země trpaslíky.
Zdálo se, že jsou všude, víc trpaslíků, než kolik si kdy Nekros myslel, že v Khaz Modanu ještě je. Vyskakovali ze země, máchajíce meči a sekerami, a útočili na zástup ze všech stran.
Přestože však byli orkové na chvíli zděšeni, rychle se vzpamatovali. Vydali válečný pokřik a otočili se, aby se útočníkům postavili. Stráže zůstávaly u vozů, ale i ony se připravily, a dokonce i peóni, jinak neteční téměř ke všemu, vytáhli palice. Nedalo příliš mnoho práce vycvičit orka, aby něco rozdrtil kusem dřeva.
Nekros nakopl trpaslíka, který se ho snažil sundal z koně. Jeden ork z velitelovy stráže okamžitě přispěchal na pomoc a mezi oběma vojáky se rozpoutala bitva. Nekros zamířil s koněm směrem k vozům, protože potřeboval trochu času, aby získal přehled o celé situaci. Místo invaze byl napaden odpadlíky, neboť tihle trpaslíci vypadali přesně jako ta chátra, o které věděl, že žije někde hluboko v zemi kolem hory. Soudě podle jejich počtu trolové zcela jistě neodvedli svou práci příliš dobře.
Ale kde je Deathwing? Počítal s drakem. Musel tu být drak!
Bojujícími vojáky otřásl strašlivý řev. Z hustých mraků se vynořilo ohromné tělo a vrhlo se na orky.
„Konečně! Konečně jsi přišel, ty černý..." Nekros Skullcrusher ztuhl, zcela zmatený. Pevně sevřel Duši démona, ale v tuto chvíli ji neměl v úmyslu použít tak, jak prve plánoval.
Drak mířící k nim měl šupiny barvy nikoli černé, ale zářivě rudé.
„Musíme se dostat dolů," bručel Rhonin. „Musím vidět, co se tam děje!"
„A nemůžeš to prostě udělat jako v té jeskyni?" zeptal se Falstad.
„Kdybych to tak udělal, nezbyla by mi už síla, abych nás chránil, jakmile přistaneme... mimoto, nevím, kam bych nás přemístil. Chtěl by ses objevit přímo před orkem s napřáhlou sekerou?"
Vereesa se naklonila přes okraj. „Ale nevypadá to ani, že bychom mohli sešplhat."
„No, tady navěky zůstat nemůžeme!" Trpaslík se na okamžik rozběhl, pak se však zastavil, jako by šlápl do něčeho nepříjemného. „Hestřiny křídla! Já jsem blbec! Možná tu ještě někde je!"
Rhonin se na trpaslíka podíval, jako by přišel o rozum. „O čem to mluvíš? Kdo?"
Na místo odpovědi sáhl Falstad do váčku. „Ti zatracení trolové ji vzali, ale Gimmel mi ji vrátil... ááá! Tady je!"
Vytáhl cosi velice podobného malé píšťalce. Rhonin i Vereesa udiveně hleděli, jak trpaslík přiložil píšťalku ke rtům a co možná nejsilněji foukl.
„Nic neslyším," poznamenal čaroděj.
„Divil bych se, kdyby jo. Jen počkej. Je dobře vycvičený. Nejlepší zvíře, jaké jsem kdy měl. Uvědomte si, že trolové nás nemohli odtáhnout daleko. Musel určitě čekat..." Falstad nyní vypadal poněkud méně sebejistě. „Není to tak dlouho, co jsme se rozdělili..."
„Ty se snažíš přivolat svého gryfona?" zeptala se hraničářka skepticky.
„Lepší to, než se pokoušet letět sami, ne?"
Čekali. Čekali tak dlouho, až se to Rhoninovi zdálo jako věčnost. Cítil, jak se mu mezitím vrací síla - nehledě na chlad - ale stále měl strach, že by je mohl přenést na místo, které by znamenalo okamžitou smrt.
Přesto to však vypadalo, že se bude muset pokusit. Čaroděj se napřímil. „Udělám, co budu moci.
Vybavuji si místo ne příliš vzdálené od hory. Myslím, že mi ho v mysli ukázal Deathwing. Snad se mi podaří dostat nás tam."
Vereesa jej uchopila za paži. „Jsi si jistý? Nevypadáš připravený." Její oči byly plné obav. „Vím, co jsi musel v té jeskyni zkusit, Rhonine. To nebylo žádné malé kouzlo, co jsi tam předvedl, a pak jsi ho ještě dokázal udržet tak dlouho, abys nás zachránil..."
Vážil si jejích slov, ale neměli jinou možnost. „Jestli nás..."
Z mraků najednou vylétlo velké okřídlené zvíře. Rhonin i elfka zareagovali, jako by si byli jistí, že na ně útočí Deathwing.
Jediný Falstad, jenž se díval pozorněji, se v žádném případě nechoval, jako by se blížila jejich zkáza. Smál se a mával rukama směrem k blížícímu se tvoru.
„Věděl jsem, že mě uslyší! Vidíte? Věděl jsem to!"
Gryfon zavřískal způsobem, o kterém by čaroděj přísahal, že znamenal radost. Ohromné zvíře se rychle blížilo k nim - nebo spíš ke svému jezdci. Gryfon doslova na Falstada skočil a jen mávající křídla zabránila tomu, aby ho zasedl.
„Ha! Hodný! Hodný! A teď dolů!"
Gryfon přistál vedle svého pána a mával ocasem zleva doprava spíš jako nějaký pes než jako okřídlený lev.
„Nuže?" zeptal se malý válečník svých společníků. „Není náhodou nejvyšší čas letět?"
Nasedli co možná nejrychleji. Rhonin, stále z nich ještě nejslabší, seděl mezi trpaslíkem a Vereesou. Pochyboval, že je to zvíře dokáže unést všechny tři, ale to se zdálo být v pořádku. Falstad připustil, že na dlouhou vzdálenost by asi měl potíže, ale na takovou chvíli to prý hravě zvládne.
O chvíli později vylétli z mraků - a naskytl se jim pohled, který určitě nečekali.
Rhonin předpokládal, že zvuky, jež slyšel, budou patřit bitvě trpaslíků pokoušejících se zmocnit orkských vozů, netušil však už, že nad celou bitvou uvidí draka jiné barvy než černé.
„Rudý!" volala hraničářka. „Starší samec! Tenhle nevyrostl v hoře!"
To poznal i on. Orkové nedrželi Královnu v zajetí tak dlouho, aby mohli vychovat takového obra. Mimoto, Horda měla ve zvyku zabíjet draky, než se stali příliš velkými a nezávislými. Orkští jezdci dokázali uspokojivě ovládnout jen menší zvířata.
Odkud se tedy tenhle rudý obr vzal a co tady dělal?
„Kde chceš, abychom přistáli?" volal Falstad a připomněl mu tak naléhavost situace.
Rhonin rychle přelétl pohledem zemi pod nimi. Zdálo se, že bitva se odehrává téměř výhradně kolem karavany. Zahlédl Nekrose Skullcrushera na koni, jak v ruce drží cosi zářícího navzdory zatažené obloze. Jak se čaroděj pokoušel rozeznat, co to je, zapomněl na Falstadovu otázku. Zdálo se, že Nekros tím předmětem míří na rudého draka...
„No?" dožadoval se trpaslík odpovědi.
Rhonin odtrhl oči od orka a soustředil se. „Tam!" ukázal na skalní římsu nedaleko konce orkského zástupu. „To bude, myslím, nejlepší!"
„Mně to připadá jedno!"
Pod zručným vedením svého jezdce zamířil gryfon k určenému místu. Rhonin okamžitě seskočil a spěchal ke kraji skály, aby mohl pozorovat celou bitvu.
To, co viděl, nedávalo žádný smysl.
Drak, jenž se zdál být právě rozhodnutý zaútočit na Nekrose, se nyní všemi silami snažil udržet ve vzduchu a řval, jako by bojoval s nějakým neviditelným obrem. Čaroděj se znovu zaměřil na velitele orků a všiml si, jak třpytící se předmět v jeho ruce září čím dál víc.
Musel to být nějaký magický artefakt, tak mocný, že Rhonin až sem cítil jeho záření. Čaroděj znovu stočil pohled od předmětu k rudému obru.
Jak se dařilo orkům držet Královnu v zajeti? To byla otázka, již si kladl stále znovu a znovu
- a odpověď nyní viděl přímo před sebou.
Rudý drak se bránil, bránil se houževnatěji, než by si kterýkoli smrtelník dokázal představit. Užaslá trojice slyšela jeho řev a bylo jí jasné, že trpí, jako jen málo tvorů na tomto světě.
A pak, s posledním přerývaným zařváním, obr najednou znehybněl. Zdálo se, že se ještě chvíli vznáší ve vzduchu - ale pak se zřítil na zem jen nedaleko od zuřící bitvy.
„Je mrtvý?" zeptala se Vereesa.
„Nevím." Pokud draka nezabil ten artefakt, musel se zabít pádem z té strašlivé výšky. Rhonin odvrátil zrak. Nechtěl se dívat, jak tak odvážné zvíře umírá
- a náhle spatřil, jak se z mraků vynořuje další drak, tentokrát ztělesněná noční můra černé barvy.
„Deathwing!" vykřikl Rhonin.
Temný drak zamířil k bojujícím vojákům, ale ani směrem k Nekrosovi, ani k oběma spoutaným drakům. Místo toho letěl přímo k nečekanému cíli - k vozům naloženým dračími vejci.
Velitel orků ho uviděl na poslední chvíli. Nekros se otočil, zvedl artefakt směrem k Deathwingovi a cosi vykřikl.
Rhonin i ostatní čekali, že i černý drak podlehne moci mocného talismanu, ale Deathwing se kupodivu choval, jako by jím vůbec nebyl zasažen. Dál prudce klesal k naloženým vozům - a zcela jistě k vejcím, která byla na nich.
Čaroděj nevěřil svým očím. „Jemu vůbec nejde o Alexstraszu! Chce její vejce!"
Deathwing uchopil dva vozy s překvapující jemností a zvedl je. Vyděšení orkové rychle skákali dolů. Zvířata táhnoucí vozy nyní visela ve vzduchu a vyděšeně řvala, zatímco se drak otočil a okamžitě zamířil pryč.
Deathwing chtěl vejce, a navíc nedotčená, ale proč? K čemu osamělému drakovi mohla být?
Pak Rhonina napadlo, že si sám odpověděl. Deathwing chtěl ta vejce pro sebe. Vylíhnou se z nich rudí draci, ale pod jeho křídly se stanou stejně vražednou silou, jakou je on.
Snad si to Nekros uvědomil nebo zkrátka jen reagoval na jeho loupež, ale najednou se otočil a řval cosi směrem ke chvostu karavany. Stále ještě držel vysoko nad hlavou zlatý artefakt, druhou rukou však ukazoval směrem k mizejícímu obrovi.
Jeden ze dvou rudých draků, samec, roztáhl nejistě křídla a vydal se pronásledovat černého. Rhonin ještě nikdy neviděl draka, který by vypadal tak na smrt nemocen. Žasl, jak se mu vůbec mohlo podařit tak rychle a vysoko vzlétnout. Nekros si určitě nemohl myslet, že bude pro mladšího a silnějšího Deathwinga nějakou hrozbou.
Mezitím orkové i trpaslíci stále bojovali, ale malí válečníci se zdáli být jaksi zoufalí, zklamaní. Téměř to vypadalo, jako že vkládali své naděje do velkého rudého draka, jenž přiletěl jako první. Pokud tomu tak bylo, dokázal Rhonin jejich beznaděj vcelku dobře pochopit.
„Nerozumím tomu," prohlásila Vereesa vedle něj. „Proč jim Krasus nepomohl? Ten čaroděj přece musí být někde tady! To on musel trpaslíky přimět k útoku!"
„Krasus!" Ve všem tom vzrušení Rhonin na svého patrona zcela zapomněl. Popravdě, měl na čaroděje několik otázek. „Co ten s tím má společného?"
Řekla mu to. Rhonin naslouchal, nejprve nevěřícně, pak s rostoucím vztekem. Ano, přesně jak již dříve tušil, ten čaroděj ho jen využil. A nejen jeho, ale i Vereesu, Falstada a zjevně i ty nebohé trpaslíky dole.
„Poté co si poradil s tím drakem, zavedl nás do hory," skončila. „Pak už se mnou nemluvil." Elfka vytáhla medailon a ukázala mu ho.
Vypadal až neuvěřitelně podobně tomu, který mu prve dal Deathwing, dokonce i se stejnými symboly. Čaroděj si uvědomil, že si ho všiml, když se ho trpaslík s elfkou pokoušeli osvobodit z jeskyně. Copak se Krasus od draků dozvěděl, jak ho vyrobit?
Kámen uprostřed byl v jednom místě uvolněný. Rhonin ho prstem zatlačil zpět, zadíval se na drahokam a představil si, že ho jeho patron slyší. „Nuže, Krase? Jsi tam? Chceš, abychom pro tebe ještě něco udělali? Neměli bychom třeba pro tebe zemřít?"
Zbytečné. Ať již měl medailon jakoukoli moc, evidentně zmizela. Krasus by se stejně neobtěžoval odpovídat, i kdyby to bylo možné. Rhonin zvedl talisman vysoko nad hlavu a chystal se ho hodit ze skály.
V hlavě se mu ozval slabý, sípavý hlas: Rhonine?
Rozvášněný čaroděj se zastavil, překvapen tím, že dostal odpověď.
Rhonine... sláva... sláva... možná... ještě... je... možná ještě je... naděje.
Jeho společníci ho sledovali, ne zcela jistí si tím, co dělá. Rhonin nic neříkal a snažil se myslet. Krasus zněl jako nemocný, jako by umíral.
„Krase, jsi..."
Poslouchej! Musím nabrat... energii! Vidím... vidím, že bys mohl... ještě něco... zachránit...
Nehledě na pochybnosti se Rhonin zeptal: „Co chceš?"
Nejdřív... nejdřív tě musím přenést k sobě.
Medailon najednou zaplál a po čarodějově těle se rozlila rudá záře.
Vereesa po něm vztáhla ruku. „Rhonine!"
Její prsty prošly skrze jeho paži. S hrůzou sledoval, jak Falstad - i celá skalní římsa - zmizeli.
Téměř okamžitě poté se kolem něj zhmotnila jiná, rovněž skalnatá krajina, pusté místo, jež už bylo svědkem spousty bitev a nyní, o něco dál, zuřila další. Krasus ho přemístil západně od hory, ne příliš daleko od místa, kde zástup orků bojoval s trpaslíky. Vůbec si neuvědomil, že by čaroděj mohl být tak blízko.
Když už si vzpomněl na svého proradného patrona, rozhlédl se Rhonin kolem sebe. „Krase! Ukaž se, zatraceně..."
Hleděl do oka padlého obra. Stejného rudého draka, kterého jen o několik minut dřív viděl řítit se k zemi. Drak ležel na boku, jedno křídlo trčelo do vzduchu, hlava položená na zemi.
„Co nejhlouběji se ti omlouvám... Rhonine," zašeptalo obrovské zvíře namáhavě. „Za všechnu bolest... kterou jsem způsobil tobě i ostatním..."